Jdi na obsah Jdi na menu
 


Legionář František Ptáček st. (1)

7. 2. 2017

František Ptáček st.

 

* 14. 4. 1883 Žďárky

+ 24. 1. 1956 Rtyně v Podkrkonoší

 

Můj život před válkou:

 

   Jako dítě chudých rodičů, jsem se narodil v podruží ve Žďárkách, okres Náchod. Otec sice byl synem rodičů zámožných, ale následkem podivných poměrů jaké u otcových rodičů byly, byl přece jen chudý.

   Dle vypravování matčina, stalo se to asi takto. Můj otec byl nejstarší syn Josefa Ptáčka rolníka z Dlouhého Rzů u Nového Města n./Met. Rodiče mého otce koupili rolnickou živnost v Borové u Náchoda a tam se také odstěhovali. Jak dříve bylo zvykem, koupili si domovské právo v obci Borové. Peníze se při zasedání obec. zastupitelstva propily a nikde se to nezaznamenalo. Léta uběhla, otcova matka vedla všechno sama. Jak se říká dělala hospodáře i hospodyni. Oblíbila si dva nejmladší chlapce a ti také všechno dostali. Mimo nich byla ještě jedna holka, tedy celkem čtyři děti. Nejstarší Josef, pak Marie, Jan a František. Tito poslední dva, jak jsem se zmínil, byli matčini miláčkové, oba hudebníci a když dorostli stali se z nich špatní hospodáři. Josef jako nejstarší nemohl ten život doma snésti a odešel do služby. Peníze co si vysloužil ukládal si doma u otce a když je potom potřeboval a měl mu je otec dáti zpět, tedy nechtěli mu nic dáti a musel si je na vlastní útraty vysouditi. Měl celkem 300 zl a 40 zl prosoudil, tedy mu zbylo 260 zl a trochu nepřátelství s rodiči a sourozenci, totiž s mladšími bratry. Sestra ta též byla trochu odstrčena, tedy byla při mém otci.

   Nepřátelství se ještě zhoršilo, když se můj otec oženil proti vůli matčině a vzal si chudou dívku za ženu a proto jej nadobro vydědili.

   Po smrti matky se zase trochu smířili, ale valného přátelství mezi nimi nebylo nikdy. Mladší bratři měli každý slušnou živnost a ještě peníze na hotovosti co přiženili, ale během asi desíti let byli oba na mizině, tak že dědeček před smrtí skoro trpěl hlady a nouzi.

   Otec koupil za ty peníze, co si vysloužil kus pozemku ve Žďárkách a chtěl si na něm vystavěti, ale sešlo z toho, což byla veliká chyba, jak se později ukázalo. Otec s matkou začali tkalcovat pro vydavače žida Gutfreunda do Police n/M a dokud byly dvě, tři děti tedy to šlo, ale dětí stále přibývalo, světnička nestačila, tedy otec koupil chalupu, která byla na prodej na dolním konci obce Žďárek.

   Přibylo starostí a vydání, poněvadž chalupu musel koupit za dluhy a na pozemku, který koupil dříve váznul také ještě dluh. Peníze se tehdy těžko vypůjčovaly. Tehdy to nebylo jako je tomu dnes, totiž od té doby co nastaly Raifaisenky. Dříve byly jen záložny ve větších městech a každý kdo vypůjčoval musel míti celou řadu majetkových ručitelů a s těmi ručiteli musel takový dlužník stále býti za dobře.

   Můj otec měl průtrž břišní, kterou si udělal na službě a tím velice také trpěl až od toho také zahynul. Pracoval v pískovém lomu a byl tam právě sám, když při těžší námaze ona průtrž mu více vystoupila a než se dostal do bytu majitele toho lomu bylo již zle.

   Přivolaný lékař nařídil ihned odvést jej do nemocnice na operaci a poněvadž bylo již vše zaníceno tedy po operaci za několik hodin zemřel ve věku čtyřicetdva roky.

   Zůstalo nás sedm dětí a osmý se teprv za 6 měsíců narodil. Matka celá zoufalá, bez rady a bez prostředků nevěděla co počíti s tolika dětmi. Nejstaršímu bylo teprv 15 let a mě dvanáct a tři měsíce. S pokladnou úrazovou a nemocenskou to také dříve nebylo jako dnes, kdy každý dělník musí býti přihlášen a poněvadž otec přihlášen nebyl, nedostala matka nic a ještě kde kdo ji hleděl ošiditi.

   Tak se také stalo, že na naléhání onoho člověka, který po dlouhých prosbách se stal naším poručníkem, prodala matka pozemek s lesem za velmi nízkou cenu. Za krátký čas jsme však poznali, jak velikou chybu jsme provedli, poněvadž při tom bylo kus lesa a my jsme potom neměli ani kousek slámy na střechu a dříví všechno draze kupovali a nebylo zač, poněvadž 1 koruna co bratr vydělal nikam nestačila.

   Tehdy jsme byli často rádi, když jsme se mohli najísti toho chleba ze smetené mouky co pekař smetl po pekárně pro koně.

   Abych matce ulehčil tedy jsem šel k rolníkovi na službu. Ve škole matka vyžádala pro mne úlevu a já jsem chodil jen dvakrát v týdnu do školy. V úterý odpoledne a v pátek odpoledne. Obyčejně ale byl oběd dlouho a já přišel do školy již se třeba hodinu vyučovalo a já jsem se styděl do třídy vstoupiti. Přece ale jsem se činil, tak že jsem propouštěcí vysvědčení měl dosti pěkné. Práce mě šla dle úsudku jiných velice od ruky, plat jsem dostával 25 krejcarů na den ke stravě.

   Měl jsem na starosti pár zlých koní, ku kterým kdo nemusel tak nešel a to ještě kdo k nim šel tedy s klackem v ruce. Mne si ale oblíbili a nic mi neudělali. Já totiž když jsem k nim šel, tedy jsem pro ně měl vždy kousek chleba v kapse připravený a ten jsem jim podal a oni na mě tak zvykli a nic mi nikdy neudělali.

   Mezi tím nastoupil bratr práci v dolech Ždáreckých a já když mě bylo čtrnáct a půl roku, tak jsem se šel hlásiti do továrny v Hronově, poněvadž jsem si chtěl více vydělati. Bohužel však se jich vždy tolik hlásilo, že takového kluka jako jsem byl já (byl jsem stále maličký) si pan ředitel ani nevšiml. Tak jsem chodil po kolik týdnů (přijímali jen jeden den - v pátek - v týdnu) celou cestu jsem se modlil, však nic naplat, stále jsem slyšel tu samou odpověď: "Nepotřebujem", bylť řiditel cizinec.

   Po několik nedělích se nade mnou slitoval jeden známý V. Papež ze vsi a ten řekl, abych šel s ním v pondělí k jeho stavům a až přijde pan řiditel, že mu řekne, že jsem byl přijat. Že on stejně nepamatuje koho přijal a koho né. A tak se také stalo a dopadlo to dobře, jsem mu za to velice vděčen. Naučil jsem se brzy tkalcovati a když se uprázdnily stavy hned jsem se dostal k nim. Tak jsem pracoval něco přes rok a mezi tím jsem se také hlásil do dolů na práci. Když mi docházel šestnáctý rok, tu mě vzkázali z dolů, abych šel k lékařské prohlídce a budu-li uznán, abych nastoupil práci. Uznán jsem byl a práci jsem nastoupil, ač mě z továrny nechtěli pustiti, poněvadž si mne zatím dost oblíbili, ale já toužil zase po změně a měl jsem naději na větší výdělek.

   Život doma byl stále ucházející, rádi jsme četli, ovšem že to byly samé knihy náboženského ducha, neboť jinde nebyly knihy k vypůjčení, než u kněze anebo u spolku křesťanského, zvaného "Studený", potom "Kříž a Maria" a podobné.

   Peníze, co jsem vydělal se starším bratrem, dávali jsme matce a z toho se vydržovala celá domácnost. Když mladší třetí bratr vystoupil ze školy, bylo na něm viděti, že již nemá nápad jak my, aby pomohl se starati a pomoci živiti mladší sourozence a tak co vydělal, to spotřeboval sám, ano, často mu to ani nestačilo a proto byly často nesváry, poněvadž jsme nemohli stačiti s naším výdělkem. Než jsme začali vydělávat, přidělali jsme si pořádný dloužek a ten s námi teď jedl z jedné mísy, poněvadž věřitel chtěl procenta a vyhrožoval, že nám prodá chalupu, ale vždy jsme to zase urovnali, tak že chalupa matce zůstala. Mladší sourozence jsme již potom dali na řemesla a jeden měl tři ročníky měšťanky, ten měl pak pěkné místo v továrně v kanceláři. Celkem nás bylo 7 hochů a jedna holka, ta zemřela z nachlazení v 18 letech a jedna maličká ještě na záškrt. Obě zemřely právě zrovna mě v rukou a pro tu malou jsem často moc plakal. Ona totiž již dost mluvila a mě měla moc ráda a jen mě chtěla mít u sebe. Tak ubíhal čas s různými změnami. V dolech jsem asi půl roku pracoval u přehazování uhlí od kopáčů a asi po půl roce mě dali k obsluze čerpadel a poněvadž jsem se zdál býti dost spolehlivým, teda mě stále u toho nechávali, ač to bylo pro mne moc špatné, poněvadž jsem stále musel choditi v noci a já bych přece jen rád v neděli šel někdy na taneční zábavy s jinými kamarády, neb jsem byl nucen kamarádit s takovou společností, která jiného neznala, než buď hru v karty aneb někam k muzice.

   Když mě bylo osmnáct let, tu začalo se povídati, že se bude propouštět dělnictvo z dolů, že prý není kde pracovati a za krátko se to také stalo a 40 nás posledně přijatých propustili. Zrovna ale právě p. naddůlní Hertl také odcházel ze žďáreckých dolů do Radvanic u Trutnova, opět do dolů jako správce, ten asi čtyři vybral, aby šli s ním a já byl mezi nimi. Matka sice nechtěla abych chodil, ale já se s celou chutí do toho pustil a šel jsem. Po velikonočních svátcích v pondělí na začátku dubna r. 1902 jsme přišli všichni čtyři, co si nás vybral p. Hertl, s ranečky na ramenou do Odolova a najali jsme si byt se stravou u Celestu Brátu a chodili jsme do Radvanic přes panské lesy do dolů. Nyní se mi jaksi otevřela brána do světa. Dostalo se nám do rukou různé čtení novin, knih, neboť obyv. Odolova byli již hodně vymaněni z římského poddanství. Dále bylo třeba učiti se německy, neboť v dolech česky nikdo nemluvil. Začali jsme poznávati proletářský boj. Ač jako vychovanec Říma jsem se bál vzíti do rukou časopis zvaný "Na zdar", který vycházel v Trnovanech. Poznenáhlu ale přece se mě rozbřesklo v hlavě a já jsem se začal probírati z těch temnot, které okolo nás kněží udržovali. Při tom jsem si ale přece zachoval víru v Boha, třeba né toho římského, nýbrž dle učení Husova a také svoje češství jsem začal více cítiti. Protože jsem hodně četl Havlíčka, Beneše, Třebízského atd. A nikoliv Kříž a Maria. Když jsem asi za čtyři měsíce trochu němčiny pochytil, tedy jsem se odstěhoval do Radvanic na byt, abych se v němčině zdokonalil a neměl to daleko do práce.

   Bydleli jsme teď ještě s jedním kamarádem Jos. Simonem též ze Žďárek, ale né dlouho. Ten kamarád odešel zase domů, nějak se mu stýskalo a také se nemohl naučit německy, ač již jako školák chodil na hodiny němčiny a trochu již uměl a já nic. Stalo se jednou, že jsme si po práci lehli doma na lavici a usnuli jsme. Přišli k nám sousedky a my jsme se probudili hlasitým hovorem, ale dělali jsme, že spíme. Mluvili o nás a mimo jiného také řekli, jak se kdo učíme německy. Říkaly, že já jsem neuměl nic a teď že umím mnohem víc než ten druhý. Po odchodu kamaráda jsem zůstal sám u nich dále na bytě. Byla to hodná rodina. Měli 4 děti a to jednoho syna a tři dcery a měli české jméno Hruška Frant. Otec byl horník též a syn také, ale ten zahynul při stavbě domu tři a půl patra vysokého, kde na jeho hlavu shodil tesař trámek dva metry dlouhý a prorazil mu lebku a hned byl mrtev. Žilo se mi tam dosti dobře, měli mne rádi víc než svého syna a s těmi děvčaty jsem žil jako se sestrami, ale česky neuměl z nich nikdo a já zatoužil ještě dále do světa. S Radvanickými chlapci jsem žil v dobrém poměru, měli mne všude rádi a stalo se jednou, že jsme pořádali mládenecký věneček a já musel s nimi jíti jako pořadatel. A když jsem chtěl odepřít, řekli, že když nebudu s nimi, že raději nebudou dělat nic. Z té doby mám také fotku se třemi nejlepšími kamarády. Je to Pázler Ant., Efler Jos. a Knitl.

   R. 1903 na podzim jsem opět vystoupil 3. října z práce a jel jsem do Německa do Waldenburku. V kapse jsem měl jen 9 (devět) marků a něco šatstva v malém kufříku. Pršelo jako z konve a já v sobotu ráno ve 4 hod. se vydal na cestu do Poříčí u Trutnova pěšky, protože dráha přes Radvanice ještě nebyla vystavěna. Do Felhamru u Gotesbergu jsem přijel po poledni na kůži promočený a neznal jsem nic a šel jsem z nádraží na zdař Bůh po ulici proti vršku, nevěda co počíti. Jdu okolo jednoho domku a tam stojí před domem paní prostředních let a prohlíží si mne. Tu najednou se mne začne ptáti asi takto: "Kampak mladý pane." Já na to říkám, že hledám nejdřív nocleh a pak byt. Ona řekla, abych šel k nim, že má také dva hochy ve světě a že třeba také budou rádi, když je někdo pozve dál. Šel jsem ovšem rád a skutečně to byli hodní lidé a dosti zámožní. On byl zaměstnán jako vrchní topič a měli dcerku šestnáct roků starou a z toho důvodu mi řekli, že u nich na byt nemohu sice být, ale než si najdu práci a tu ať si najdu na šachtě, kde se mi bude líbit a ať nespěchám, že u nich mohu být tak dlouho až skutečně práci najdu, kde se mi bude líbit.

   Všechny šachty jsem prošel a bylo jich tam právě třicet v provozu. Byl jsem přijat, vlastně přijal jsem práci na tak zv. Bahnšachtách po zkoušce z němčiny a jako mladší kopáč s tou podmínkou, že nikomu neřeknu, že mi není dvacetjeden rok, protože tam nikdo mladší se kopáčem nestal. Byt mě našli u jiné rodiny a nic ode mne za těch 9 dní za stravu nevzali a po tu dobu mého pobytu v Německu stále jsem byl s nimi ve styku.

   Na té šachtě jsem pracoval až co jsem byl volán k odvodu a poněvadž jsem byl odveden hned z první třídy tedy jsem nedostal povolení do ciziny a musel jsem z práce vystoupit a zůstat doma. Peníze vydělané jsem dělil na dva díly. Jeden díl pro sebe na stravu a druhý jsem dával mamince na výživu sourozenců. Poslední výplatu devadesát marek jsem si uložil, abych měl jakousi zálohu až budu na vojně. To již byly záložny tak zvané Raifaisenky a bylo umožněno lepší ukládání peněz i vypůjčování. Přes léto jsem pracoval na stavbě dráhy v Kladsku od Dušníka ke Slanému na hranicích u Náchoda to bylo r. 1904. Děvčat jsem měl sice dost, ale žádnou jsem si nezamiloval tak, abych neměl žádný závazek před vojenskou službou. Štěstí mě přálo a já jsem byl po osminedělním výcviku přeložen do náhradní zálohy a hned jsem nastoupil práci v dolech Malosvatoňovických a zase jsem byl často přidělován k obsluze čerpadel na vzdušný pohon. R. - 1906 přišel jakýsi verbíř z Ostravy a podařilo se mu vylákat sliby pěkného výdělku asi 40 horníků a já byl mezi nimi. Když jsme ale přijeli do Ostravy zvěděli jsme, že to není tak jak se nám slibovalo a tamější horníci nás považovali za škůdce práce. Já a ještě několik pořádných jsme nechtěli práci nastoupit dokud nám nezaručí minimální plat jak jsme žádali, to jest 4 K na směnu. Po delším vyjednávání bylo nám sděleno, že to není možné na to přistoupit. Rozhodli jsme se s bratrem Josefem, že pojedem zpět do Svatoňovic odkud jsme slušně odešli se slibem, že nebudeli se nám tam líbit, ať přijdem zase zpět a že budem přijati do práce, což nemohli učiniti ostatní, protože odešli ve zlém se správou závodu.

   Zatím jsem si učinil známost s děvčetem a když mi bylo dvacet pět a půl roku, tak jsme se vzali a do začátku jsme měli asi 20 zl. t. j. 40 K dluhu za pytel mouky, aby jsme nemuseli pro každé kilo chodit až do vsi, což nám pekař Friede sám nabídl a přivezl. Najali jsme si totiž s bratrem chalupu č. 308 na Zadech Rtyň. k společnému obývání.

   Žilo se nám obstojně, manželka se chodila učiti šití prádla a já částečně i vařil a byli jsme spokojeni. Asi za pět čtvrti roku po svatbě se nám narodilo první děcko chlapec, potom za dva roky holčička a v té době začalo býti zde na dolech jaksi neklidno a chýlilo se ku stávce. Mě se začalo zde nelíbiti. Mezi tím jsem koupil ve Žďárkách, kde matka žila dosud s mladšími sourozenci asi tři korce pole a proto, že matka stále postonávala, tedy jsem si vyžádal dovolenou na delší dobu, abych převzal chalupu doma. S tím však potom nesouhlasili ostatní bratři a já si našel práci v továrně u B, Spiglerů v Hronově n/M, kde pracoval jsem v tak zv. glancovně t. j. leštírna bavlny. Byla to velmi těžká práce a za velkého tepla, kde jsme dva pracovali polonazí. Při tom jsem měl podanou žádost u poštovního ředitelství za listonoše. Žádost moje byla kladně vyřízena a byl jsem k 1. květnu 1912 přijat jako doručovatel peněz a balíků při pošt. úřadě v Hronově. Služba to byla velice zodpovědná a také výnosná. Plat jsem měl jen 58,- K měs. a spropitné, čili diškrece, obnášela za měsíc mnohem více než služné. To se však nelíbilo mému předchůdci i p. vrch. poštmistrovi. Oni dva se snad, jak jsem slyšel od těch ostatních kolegů i úředníků, o tu diškreci spolu dělili a já jsem to nedělal. Proto se p. vrchní postaral, aby to zase vymohl mému předchůdci a já jsem sice dostal jakési platové povýšení, ale postavil jsem si hlavu, že raději to odmítnu, než bych byl tak spojen s nadřízeným, na kterého měl kde kdo zlost, protože byl moc pánovitý. Dal jsem výpověď a tu mě zase odmítli na ředitelství, potom odmítl jsem další povýšení znovu a na to jsem koupil v rodišti manželčiným chalupu s pěti korci pozemků. Moje výpověď byla konečně přijata a já se stěhoval z Hronova do Rtyně na Zada č. 88.

   Musel jsem však ještě zůstat šest neděl ve službě a dojíždět na kole do Hronova, t. j. dvě hodiny cesty, než jsem byl propuštěn.

   Potom jsem hned nastoupil práci v dolech a pracoval jsem až přišla mobilizace a válka:

 

26/7 1914.

Poznámky a příběhy z války světové

 

   Spolek Spořitel. a záložní pro Odolov a okolí odbýval dne 26.II 1914 schůzi představenstva, jehož jsem byl t. č. členem. Sotva jsme skončili svoje jednání, když spatřili jsme přijížděti kočár, z něhož vystoupil úředník od Trutnovského hejtmanství se žlutou cedulí v ruce. Šel přímo k hasičské zbrojnici, na níž se vylepovaly plakáty, aby tam svoji ceduli též přibil. Ihned byl obklopen lidmi, ačkoliv každý již hádal z předchozích zpráv, že to je asi vyhlášena mobilizace. Přistoupili jsme blíže a čtu rozechvěn, že můj odvodní ročník 18. pěš. pluku jest též na řadě a že i já se musím do čtyřiadvaceti hodin dostavit k svému pluku. Přípravy k narukování a loučení bylo velice trapné. Měl jsem opustiti ženu a tři děti, z nich nejmladší byl 9 měs. stár. V roce 1913 jsem koupil menší hospodářství a poněvadž jsme byli s manželkou oba chudí, tedy jsme měli pořádný dluh, tak že jsme měli starosti až dost a teď ještě přišla do toho ta válka, třeba že lehkomyslnější lidi říkali, že to dlouho trvati nebude.

   Uvedl jsem tak zběžně své záležitosti do pořádku a v pondělí dne 27. 7. jsem rukoval s ostatními kamarády do Hradce Králové.

   Nádraží byly přeplněny, odehrávaly se tu různé scény, nescházelo ani hodně opilých, kteří prováděli různé výtržnosti. V Hradci Králové ve starých kasárnech t. zv. Vodičkových, kde jsme se měli hlásiti v kanelu 18. pluku pěš. byl takový nával, že jsem s jedním známým F. M. z Bohdašín se rozhodl, že počkáme až nával pomine, zvláště když jsme slyšeli různé německé výsměšné poznámky od šikovatele, který měl v kanceláři službu a na které jsme nemohli mlčeti, poněvadž německy jsme rozuměli, začež jsem měl býti zavřen, kdyby měl byl ten šikovatel zjistil. Na štěstí mě z okolostojících nikdo neprozradil. Odešli jsme nepozorovaně a hlásili jsme se až třetí den. Zařadili mne k náhradní setnině a měl jsem naději, že nějaký čas přece zůstanu v Hradci Králové, ale za 4 dny jsem byl zklamán ve své naději. Každý večer byl uspořádán průvod náměstím s hudbou, kterému jsem se hleděl vždy vyhnout. Důstojníci a mužstvo, zvláště německé národnosti, vyhazovali čapky do výše a křičeli "Hoch dem Kriege" Sláva válce a "Lieder mit Serben" pryč se Srbskem a také sem tam byla slyšet od více troufalých "Nieder mit Čechen" pryč s Čechy, což jsme velice odsuzovali.

   31. července měl jsem službu, stál jsem v noci na stráži u t. zv. 34 kavalíru, zbytek to pevnostních hradeb bývalých, v němž měli dělostřelci svoji výzbroj. V noci asi o 1. hod. vyšli opět napilí důstojníci z jednoho hotelu a zpívali německé písně. Mezi nimi se nacházel jeden plukovník, který měl oděvní skladiště vojenské pod moci a poněvadž neměl všechno v pořádku, tedy se chtěl zastřeliti, ale rána mu projela kořenem nosu, tak že se sice uzdravil, jak jsem se dověděl, ale nos mu snad museli odejmout. Třetího srpna v pondělí ráno jsme museli vyrukovati na náměstí a náš velitel jakýsi nadporučík, zuřivý Němec, povídá nám, že náš nejmilostivější a t. d. císař J. F. byl nucen vypověděti válku Srbsku, naše vojska, že už vítězně překročila srbské hranice. Vyprávěl různá hrdinství našich vojáků, zvláště prý několika Čechů a končil s tou výzvou, abychom se hlásili asi 200 mužů dobrovolně k maršbatalionu. Jeho nadšená slova a chvála neměla však žádného účinku. Byli jsme u náhradní setniny samí Češi a ani jeden se nehlásil dobrovolně. Nadporučík zrudl ve tváři a řekl: "Tak dobře, když to nejde tak, tedy to půjde jinak." Odpočítal z první čety velké muže, z druhé čety malé muže a tak učinil se všemi čtyřmi četami a já byl v třetí četě mezi většími, tedy jsem bez milosti musel k maršbatalionu, který byl umístěn v dívčí reálné škole.

   Ihned jsme obdrželi nový mundur a výzbroj a po několika dnech cvičení a poučování jsme dne 17. srpna. v 6 hod. ráno šli pěšky v plné zbroji, každý 120 kusů patron, do Josefova 4 hod. vzdáleného. Zde nás nechali po tom namáhavém pochodu odpočinouti a v úterý druhý den 18. srpna jsme nasedli do vagónů, které byly pro nás zatím připraveny a jeli jsme zase zpět přes Hradec Král. na ruskou frontu, což jsme se dověděli teprv cestou, ve skutečnosti nám stále říkali, že jedeme hlídati mosty a různá skladiště. Dne 20. srpna jsme byli večer v Krakově a dne 21. srpna jsme vystoupili z vlaku v Jaroslavy. Já jsem byl ve vagoně s několika učiteli, četařem naší čety Vlčkem od N. Města n/M a ještě s několika dobrými vlastenci. Cestou při jízdě jsme zpívali a dosti otevřeně jsme mluvili proti válce. Z Jaroslavy šli jsme do židovského to městečka v Haliči a tam jsme byli tři dny. 24. srpna jsme šli zase dále přímo do fronty. Byli jsme hodně unaveni stálými pochody a špatným stravováním. Dne 28. srpna jsme nocovali v jedné vesnici odkud jsme již slyšeli hřmění děl, tak že se zdálo souditi, že boj není daleko. Ten večer jsme naše známá parta z vagonu nocovali v jednom baráku a poněvadž jsme tušili, že již to bude poslední klidný nocleh, tedy jsme si zazpívali několik písní, mezi jinými též polskou píseň v Požáru dýmu, která dojala našeho hejtmana rozeného poláka až k slzám. Dne 29. srpna jsme přišli ráno ve 4. hod. do pohraniční vesnice Belzec, která byla již z polovice vypálena, kteréžto požáry jsme při nočním pochodu viděli. Od Belzenu jsme šli k Tomašovu, kamž jsme asi po dvouhod. pochodu dorazili a zde jsme již viděli prvé zajaté Rusy. Litovali jsme je, neb k nim nikoho nepustili a dosti surově s nimi zacházeli, hlídali je Maďaři a Němci. Bez zastávky jsme pokračovali v pochodu, až asi ve dvě hod. odpoledne jsme přišli za Tomašovem do jedné vesnice menší, byla na vršku, odkudž byl větší rozhled na všechny strany. Boj zuřil na všech stranách a v dálce bylo viděti záplavy hořících vesnic, jichž jsme napočítali jedenáct. Tam u jednoho baráku byla studna a poněvadž bylo silné vedro, tedy byla stále obležena žíznícími vojáky, že ani nestihla voda téci, ač pramen byl dosti vydatný. Mě dali kamarádi od mé čety též několik lahví, abych jim nabral vody, což se mi podařilo až na jednu, do té se mi vody již nedostalo a musel jsem čekati, až nateče zas plný okov, neboť to byla studnice vážná. Plné lahve jsem poslal po jednom, který čekal se mnou za svými kamarády a když jsem posléze měl svoji láhev plnou, nemohl jsem naši četu nalézti a jiných vojáků od našeho pluku 18/4 Batalion také ne. Stále mi říkali, když jsem se ptal raněných, které jsem potkával, že jsou vpředu. Já chtěl je dohonit, šel jsem kupředu, až jsem přišel do první linie a poznal jsem, že to nejsou moji známí, ale musel jsem mezi nimi zůstati, neboť do nás počali Rusové stříleti a bylo zapotřebí se krýti v zákopě, který si každý voják na rychlo musel upraviti, neb z počátku se válčilo zcela v otevřeném terénu, takřka bez zákopů, proto tak mnoho rakouského vojska z počátku padlo. Byl to hrozný pohled na ty rozkládající se mrtvoly, poněvadž bylo horko a zakopávat nebyl kdo. Když se začalo stmívati, střelba přestala a já šel hledati svoji četu, až jsem ji konečně našel, byli v záloze více napravo a já utrmácený jsem je tak dlouho hledal a mohl jsem již býti zabit, kdyby mě byla některá ta hvízdající kulička trefila, jako se stalo mnoha jiným za tu chvíli, co jsem v té první linii byl. Druhý den jsme šli do jedné vesnice a za vesnicí před vrškem se zakopala jedna baterie dělostřelců, u které jsme byli jako ochranný oddíl. Sotva však vypálili druhou salvu, již je Rusové našli a výtečně mířenou salvou Rakouskou baterii zasáhli, že bylo hned několik mrtvých a děla zničena, na to zapálili vesnici a my jsme museli se krýti v lese, kde jsme zůstali noc a den, na to jsme příští večer opustili naši úžlabinu, ve které jsme leželi kryti a šli jsme skoro celou noc dosti hladoví, poněvadž naše kuchyně, jak jsme se doslechli, při tom jak Rusové stříleli na naši baterii, zasáhli též naši kuchyni a jeden kůň padl a druhý chtěl uskočiti a kuchyni převrhl a tato se rozbila.

   K ránu jsme přišli do vesnice zvané Labuně a tam se před tím, než jsme přišli do vesnice odehrál veliký boj, proto jsme měli jíti rychle na pomoc a tím se nám vysvětlil ten noční spěch. Přišli jsme však již pozdě. Vesnice byla napolo spálená a rozbita a jak jsme slyšeli, Rusové přepadli silný oddíl Honvédů a zničili při tom jednu celou baterii honvedskou (maďarů). Byl to hrozný pohled po celém okolí. Raněných a hlavně zabitých vojáků celé řady, jak tvořili roje tak zůstali všichni pobití, v bariérách na postelích, samý zabitý voják a jeden generál i se štábem, děla s celým spřežením, to jest u každého děla šest koní, ti všichni byli v rybníku, který se tamtéž rozkládal ve značné rozloze, vojáci seděli na koních, zamotáni v postroji mrtvi, třímali ještě bičíky v rukou, jak zoufale poháněli koně chtíce se spasit útěkem. Za vesnicí byl hlouček civilních obyvatel, kteří byli schytáni a všichni ze msty postříleni, prý proto, že zradili Rusům Rakouské vojsko.

   Zde jsme si trochu odpočinuli, až do odpoledne a na to jsme dostali rozkaz jíti zase dále. Ovšem zase o hladu, poněvadž jsme více neměli, než co kdo ulovil neb prostě ukradl. Též i já jsem šťastně vytáhl z jednoho vozu jednu veku (bochánek) komisárku, ačkoliv vůz dobře střežili dva maďaři a rozdělil jsem se s kamarády, kteří nebyli tak šťastni a třeba tak šikovni. Jdeme stále ve dne v noci s krátkými přestávkami. Hladoví a utrmácení jsme byli hrozně, až jsme po pětidenním pochodu přišli do jedné vesnice, kde jsme si měli pořádně odpočinouti, poněvadž jsme dostihli naše druhé oddíly a ty nám měli uvařiti ve svých kuchyních menáš, v jedné kávu a v druhé oběd. Koupila se kráva, ihned zabila, ale řeklo se, že to dostanem až druhý den, snad proto, aby se nám lépe spalo, neboť to bylo v sobotu večer dne 5. září. Ovšem pro důstojníky se ihned vařilo a peklo dost. O ty strach neměli, že jim to bude na noc škoditi a já když jsem to tak viděl tedy si povídám, když to nebude škodit jim, tedy mě také ne a šel jsem k místu, kde se kráva již rozdělovala na kusy, to bylo u rybníka a kus jsem si pro sebe též šikovně vyvlastnil a hned sehnal dříví, cibulku, nějaký brambůrek a již jsem šel do baráku, kde jsem viděl, že se kouří z komína, byl to slušný barák, protože měli komín, což všude nebylo. Avšak jaké bylo mé překvapení, když spatřím u plotny poručíka od naší kompanie a vedlejší místnost plna důstojníků od Jähnricha až po majora čekajících, až se vše upeče a uvaří. Plotna byla zastavěna, i v troubě se peklo, vůně začala dráždit, tak že jsem si umínil, že si to stůj co stůj též uvařím. Avšak ohánějící se poručík nechtěl tomu nijak rozuměti, tak že jsem byl nucen užíti několika pádných argumentů slovních a že to byl Čech tedy přece jen povolil kousek místečka na plotně pro moji t. zv. kochmašinu. Byla to obyčejná plechovice pro dva vojáky asi 3 litry obsahu a v té jsem si to uvařil, ovšem že jsem to sám nesnědl, rozdělil jsem se se dvěma kamarády, kteří již šťastně s kručícími žaludky spali ve stodole, kde jsme ubytováni. Byli  velice překvapeni, když jsem je vzbudil a divil se jak jsem to jen mohl sehnati. Chutnalo nám to výborně a dobře se nám potom též spalo. Ráno dne 6. září byla neděle, dostali jsme každý kousek sucharu a zase jsme pochodovali dále.

   Ti, kteří si nic nesehnali k jídlu, velice reptali, však nebylo pomoci. Když jsme přicházeli k lesu tedy jsme již museli vyslati chránící hlídky, poněvadž prosakovaly zprávy, že na blízku jsou Rusové. V lese jsme přece dostali slíbenou od včerejška menáž t. j. maso rozvařené v polévce a zase se šlo dále. Blížili jsme se k městu Rava Ruská a z dálky jsme slyšeli střelbu a teď jsme se teprve dozvěděli, že Rusové jsou na postupu a my na ústupu. Lvov že mají Rusové v rukou a vůbec že to s rakušany špatně vypadá. Těšili jsme se, že si ve městě odpočinem, po tak namáhavém pochodu celodenním s tou těžkou výzbrojí, ale zklamali jsme se. Všichni důstojníci obklopili naše řady a my museli přes město dále. Mě se však podařilo jednomu židovskému klukovi vzíti dva bochánky chleba asi jako dlaň veliké, za které jsem mu zaplatil po koruně, což byla cena desateronásobná, než co vskutku stály, ale přece aspoň něco bylo. Jeden jsem přenechal svému kamarádovi, ovšem že zadarmo, poněvadž nebylo již času na to vzpomenouti, aby mi tu korunu dal. Hnali nás za město, major napřed na koni, stále nás vybízel k spěchu. U poslední chalupy za městem byla studna a zde jsme ani nečekali na rozkaz a zarazili jsme sami, abychom se aspoň mohli napíti. Ještě jsme ani všichni si pořádně láhve nenaplnili a již nás nutili zase dále. Kus za městem v menším údolíčku stál trén s municí, ještě jsme si museli každý asi 40 kusů přibrati, což se dělo za velikého reptání a přímo nadávání, řekli jsme, že jíst nám nedají ale o patrony, že se starají.

   Ovšem že Češi, kteří se aspoň trochu cítili být Čechy to působilo hrozně. Rusové nás při tom rozdělování patron přivítali střelami z děl tak, že nastala hned panika. Raněn nebyl nikdo, ale hned jsme šli zesíliti rakušany od zeměbrany, kteří byli vpředu v zákopech již hodně zeslabeni ztrátami. Zde jsem se chtěl skrýti v zákopě a poněvadž již byla tma hodně a v zákopu ležel voják, kterého jsem odstrkoval, aby mi udělal drobet místa, poněvadž Rusové stále ještě stříleli, tedy jsem se chtěl trochu krýti. On se však nehnul, tedy ho začnu ohmatávati a on však již byl mrtev.

   Asi o desáté hodině přestala střelba. Já místo střílení jsem patrony nějaké zahodil a po chvíli přišel rozkaz "osmnáctý vpřed". Zavedli nás mezi čtyři baráky, které byly na blízku a mezi nimi byla zahrada a na té byly čtyři kupy suché pohanky, tu jsme si měli rozebrati a vyspati se trochu.

   Když to viděly ženy z těch chalup počaly naříkati, aby jsme jim ho nebrali, což bylo pochopitelné, to bylo jejich živobytí ta pohanka. Avšak nedbalo se na to. Asi za dvě hodiny jsme byli vyrušeni střelbou a měli všichni vstáti a čekati na rozkaz.

   Já však ještě s jedním kamarádem jsme spali v rohu zahrady zabaleni v stanovém plátně, tedy jsem řekl svému druhu, že budem klidně ležet ať se děje cokoliv. Nedělo se ale nic a my jsme si hověli v teple dále zatím co s druhými klepala notně zima, poněvadž již chodili v noci pořádné mrazy, ve dne ale bylo značné teplo. Ráno zase hladovi jsme šli dále, poněvadž v noci Rusové ustoupili trochu zpět.

   Potkávali jsme od sanity vojáky jak snášeli raněné od předešlého dne, zabití zůstávali ležeti. Asi v půl desáté jsme přišli k první chalupě u jedné vesnice a tam ležel raněný Rus, kterého asi nenašli při odnášení svých raněných a prosil o vodu. Byl střelen do kyčle, tak že nemohl z místa. Ihned jsem mu šel pomoci, avšak Jähnrich ood naší čety s revolverem v ruce se postavil proti mě a jestli mu dám vody, že mě zastřelí, že prý ať zemře.

   Byl to dosti zuřivý němec a Rusy nenáviděl. Ovšem když jsme zašli dále za barák, tedy jsem se nepozorovaně vrátil a vodu jsem mu dal. Na to jsme se rozvinuli po rojích do lesa, který se na levo od té vesnice rozprostíral a kousek po kousku jsme šli ku předu až do večera. Na kraji v lese jsme se zakopali a já ještě se třemi jsme šli do těch opuštěných chalup scháněti nějaké jídlo.

   Cestou, když jsme šli, přišli k nám dva Rusové, vzdali se totiž a já jsem se s nimi vrátil, abych je odevzdal našemu veliteli ač dosti nerad, ale jinak nechtěli, byli to asi ruští židé.

   Zatím, co jsem se s nimi vrátil se hodně sešeřilo a já vraceje se za kamarády, kteří zatím šli do těch chalup napřed nenašel jsem tu cestu po které šli, spadl jsem do bahna, kterých tam je dosti a jsou porostlá travou, tak že ho ani člověk nepozoruje a je v tom a čím více se namáhá vylézti, tím zapadá hlouběji. Tedy jsem se octnul také v takové situaci a již jsem byl po břicho v tuhém bahně a myslel jsem si, že bídně zahynu, jestliže mé volání moji kamarádi neuslyší brzo, poněvadž až bych zapadl ještě hloub, tedy by mne již nikdo nevytáhl.

   Na štěstí se jeden z nich šel podívati z baráku ven, jestli jdu za nimi již a tu slyšel moje volání o pomoc. Vzali ihned prkna, poněvadž si to již domyslili, že jsem asi zapadl do bahna a podstrčili mě prkno a tak mě šťastně vytáhli.

   Sehnali jsme trochu jídla, totiž uvařili jsme bramborů a v jednom baráku jsme našli necky a v nich trochu vykynutého těsta, sůl a tak jsme napekli placek z toho a šli jsme zpět. Nikdo nám nebránil, poněvadž civilní lid buď utekl neb se poschovával a neb byli mrtvi a leželi po různu, jak je kde letící střela zasáhla.

   Když jsme přišli do zákopu a rozdělili jsme se mezi kamarády, co jsme přinesli, bylo již hodně pozdě. Musel jsem se přezouti do jiných bot a vzal jsem si čisté onuce a nohy jsem si neměl kde umýti a ty mě zůstaly tak černy od toho bahna. Připravili jsme se ku spánku a radili jsme se, že by bylo nejlépe přeběhnout do zajetí, jako ti Rusové učinili. V noci přišel rozkaz, že jsme přiděleni pod velení 29 zeměbrany a to byli samí němci, tedy jsme si myslili, že nás nikdo nezná a ztratíme-li se, že nás nikdo nemůže udati. Také přišel rozkaz, že rakouské vojsko ustupuje a my že jsme ustanoveni chrániti ústup za každých okolností. Vzpomínal jsem na domov, až jsme usnuli a ráno 8. září se probudím hlukem a křikem. Přede mnou stojí šikovatel od těch Landvérů a křičí na mne po německu, abych šel stříleti, moji kamarádi již byli pryč v zákopě a snad již stříleli.

   My jsme totiž si udělali zákop ku spaní trochu vzadu za silnou borovicí, která měla tři kmeny vedle sebe. S velikou nechutí a zlostí jsem vstal a provázen nadávkami šikovatelovými jsem šel ku předu, vystřílel jsem pět patron, jak se říká panu Bohu do oken a dost. Na to se Rusové zvedli a šli proti nám, nastal zmatek a já chtěl jíti šikovateli z dozoru, který mne asi pozoroval, hleděl jsem se ztratiti. Kus jsem odběhl a již jsem měl ránu v noze a sice rakouskou cinšuspatronu čili dum-dum, svalil jsem se a chvíli jsem nevěděl, co se děje. Na to počala stříleti rakouská artilerie (dělostřelci) a mě střepina granátu uhodila do té raněné nohy, rozbilo mě to podpatek u boty a nohu, kterou jsem měl roztříštěnou, mě to obrátilo špičkou nazad. Několik jich zajmuli Rusové zdravých a šli zpět a Rakušáci v domění, že tam jsou Rusové bili do svých raněných jako zběsilí.

   Já však bohu dík zůstal jsem vzdor tomu všemu již při vědomí a plazil jsem se pokud síly stačily dále, kam střely nepadaly. Všichni ranění zhynuli co jich tam se mnou bylo a mě druhý den ráno 9. září Rusové našli dosud při vědomí, ač jsem stále z rány krvácel, poněvadž mne nebyl kdo obvázati. Ráno přišla Ruská hlídka a já prosil, aby mě odnesli a první Rus mi řekl "fuj austrijáku zdechni". Na štěstí byl mezi nimi jeden, který uměl německy, tedy jsme se spolu dobře smluvili a ten mi řekl, že z nich nikdo nesmí se vzdáliti, aby šel pro sanitu, ale že za chvíli přijde jejich kapitán, že umí též německy, abych ho poprosil, což se skutečně také stalo. Na moji prosbu se mne ptal co jsem zač a poručil mě dáti trochu slámy pod hlavu, která byla v zákopech. Ze zabitého vedle vzal plášť a přikryl mne více, poněvadž zima se mnou házela a za chvíli přišli s nosítkami a odnesli mne, ale obvázat mne nemohli, neb neměli desky, které k tomu byly zapotřebí.

   Složili mne ve stodole u prvního baráku a šli pryč a poněvadž začala rakouská artilerie střílet, tedy ke mě nikdo nepřišel, až když bylo po poledni a střelba ustala. Jak přišli dva ruští vojáci, hledali něco k jídlu a na ty jsem volal, aby mne odnesli. Jeden z nich uměl trochu německy a ten šel ihned pro ruského felčara (ranhojiče), přinesli dvě desky a teprv mě nohu obvázali a na tyčce od plotu odnesli do mlýna asi deset minut vzdáleného, kde měli rusové obvaziště.

   Bolesti a hrůza před nebezpečím, že v té stodole uhořím, zapálí-li některý granát, se nenechá vypověděti a není divu, že lidé sešedivěli a sešílili. Já sem za těch několik dní, co jsem se dostal do nemocnice, jsem měl hlavu úplně bílou, ač mě bylo teprve 30 roků a vlasy jsem měl před tím úplně tmavé.

   Třetí den mne odnesli na nosítkách do posledního baráku ve vesnici, aby pro nás mohli přijeti s vozy. Bylať se zatím se všech stran shromáždilo mnoho raněných Rusů, někteří hned jak je přinesli zemřeli nebo druhý den. Zajatec byl jsem samojediný a stalo se, že když mě přenášeli do toho posledního baráku, že vybuchl šrapnel nad námi a střepina ze šrapneli urazila Rusovi mne nesoucímu v nosítkách na rameně u pravé ruky malíček. On vykřikl, druzí se též lekli a hodili mne na zem i s nosítky. Může si někdo představiti, co to je za ránu, tak těžko raněného hodit tak prudce na zem z té výše?

   Rusa obvázali a odvezli ho a mne nechali ležeti v nejbližší stodole v hrozných bolestech způsobených tím pádem na zem a přece se chtělo žít. Za chvíli slyším hlasy, myslel jsem, že zase pro mne jdou, ale byl to někdo jiný. Byl to ruský voják s jakýmsi děvčetem Maloruským, s kterým se při tom válčení seznámil a přišel se asi do ústraní pomilovati a já ač jsem za to nemohl, jsem jim to svým nářkem překazil.