Jdi na obsah Jdi na menu
 


Legionář František Ptáček st. (2)

3. 12. 2017

   Asi za dvě hodiny přece si na mne opět vzpomněli a přišli pro mne znovu a konečně mne přece odnesli do toho posledního baráku, jak jsem se již zmínil. Zde jsme měli čekati na povozy a poněvadž se nedostávalo nosítek, tedy mě složili na mlat a šli pro raněného Rusa, kterého již nechali s ostatními raněnými před vraty té stodoly, kde jich stála celá řada. Poněvadž střelba utichla, tedy začali vylézati vesničané, kteří byli většinou poschováváni pokud neutekli, v takových děrách, které měli vykopané, aby byli chráněni. Shromáždilo se jich celý zástup před vraty a já prosil, aby mě přinesli aspoň vodu do lahve, když nic jiného, ale nikdo nešel.

   V tom jsem viděl přicházeti děvče, mohla být tak asi dvacetiletá, ruku jednu pod zástěrou, již něco zakrývala a druhou rozhrnula onen zástup lidí s nevolí a již vykřikla Ach náš! A mžikem klečela u mé hlavy, podávala mě ještě vlažnou placku z černé mouky a tlustě pomazanou hustým zcukernatělým medem. Vedle mě seděl Rus raněný do ruky, který hleděl tak žádostivě na mě, že jsem mu také kus dal, ač jsem měl hlad také, neb nemohli pro střelbu potraviny dopraviti a my jsme jedli jen to, co se smetlo v tom mlýně rozprášeného a z toho nám pekli na tom loji, co s ním mlynář mazal čepy, takové nedobré placky. Soucit tohoto děvčete mě byl tak milý, že nelze vypověděti. Zůstala u mne až co mně naložili na vůz, pěkně mě uložila, abych tolik nezkoušel při jízdě a přála mě mnoho zdraví a já často vzpomínám a vděčím ji v duchu za tolik soucitu sice s nešťastným, ale cizím člověkem, vědouc, že se s ním snad nikdy neshledá.

   Ku konci této kapitoly musím podotknouti, že od počátku přidělení mého ku marškompanii, při každém rozkaze, stále se nám opakovalo, že do zajetí přijíti je strašné, že uřezávají zajatým nosy a uši, oči vylupují a různými věcmi nás strašili s počátku, až později, když došli od nás prvních zajatců zprávy, tedy již s tím, jak jsem se potom dověděl, přestali.

 

V zajetí v nemocnicích

 

   Konečně jsme byli jakž takž všichni ranění na vozech a vozkové, samí poláci, dle jejich zvyku křikli svoje hyštá a již se jelo. Cesty byly hrozně od granátů rozryty a poněvadž sem tam ještě nějaká střela hvízdla ve vzduchu, kočové stále svoje koně pobízeli již k rychlejší jízdě, nedbajíce na naše prosby a křik a my jsme trpěli strašná muka těmi otřesy. Asi po dvouhodinové jízdě jsme dojeli šťastně a celí zemdlelí od bolestí na místo, kde se nacházela polní ruská nemocnice pod ohromnými stany připomínající ohromný cirkus. Zde nás těžko raněné položili na nosítka a já jako zajatec jsem byl nejprve vyslýchán a zapsán a stále obklopen ruskými vojáky, neb jsem byl jeden z prvních zajatců.

   Zde jsem se také setkal s prvním ruským čechem, vojákem sloužícím v ruské armádě, kterýž mě také dělal tlumočníka při zápisu a postaral se, aby mě vzali ihned k ošetření mého zranění a zde mě vyňali první střepiny kostí z rány a roztrženou kuli a shledali, že je to rakouská kule, zvaná (einšuspatrona) po rusky (dum-dum) a kterou mi vpálil asi ten šikovatel němec od té zeměbrany, poněvadž to byli samí němci a nám již nadávali, český psi a zrádci, zvláště kdo nechtěl stříleti jako já.

   Zde také projevili doktoři obavu, že mě asi bude muset býti noha odňata, poněvadž kosti byly roztříštěny. Zde jsem také dostal první ruský čaj a po probdělé noci mě naložili opět na vůz a vezli mně ještě s jinými raněnými Rusy na nejbližší stanici, která byla úplně zničena, ale koleje byly již opraveny a mohlo se odtud již jezditi. Zde mne naložili do vagonu, ve kterých před tím byli koně, poněvadž v nich bylo ještě plno hnoje a vezli mne do Lvova, kamž jsme do večera dorazili. Zde na nádraží jsem teprv po těch útrapách ztratil vědomí a probudil jsem se v noci na operačním stole v jasně osvětleném pokoji, okolo mne stáli doktoři a tři felčaři a moje první slova byla, zdali už mám nohu uříznutou. Ruský doktor se na mne usmál a řekl, že dosud né a že se pokusí nohu zachrániti, což se mu také podařilo. Po tom mě odnesly do malého pokojíčka, v němž byly dvě postele a skříň na šaty a nacházel se v nádražní budově, tak že stále přejížděly vlaky, což dělalo hrozný hluk a mě to houkání lokomotiv hrozně rušilo. Poněvadž jsem ale byl hrozně sesláblý následkem ztráty krve a od hladu, tedy mě nemohli dále dopraviti a bylo nutno vyjmouti ostatní střepiny kostí z nohy a s tím bylo nutno též vyčkati, až jak se to utváří a jestli mě nebudou museti nohu odejmouti. Po pětidenním pobytu dne 17. září přišel doktor a pravil (uměl trochu německy), že jiného nezbývá než přikročiti k operaci a z rány odstraniti střepiny, aby se to mohlo hojiti a nehnisalo to. Prosil jsem jej, aby mě uspal, ale on řekl, že jsem hodně sláb a že bych uspání podlehl a mě nezbývalo nic jiného než se podrobiti.

   Čtyři muži od sanity mě drželi a doktor s asistentem u mě dělali. Skusil jsem hrozných bolestí, poněvadž větší střepiny museli přímo trhati z nohy. Konečně byli hotovi, nohu dali do sádry a doktor mě políbil na tvář a prosil, abych mu prominul, ale že jinak jednati nemohl.

   Po operaci následovala horečka, kterou doktor předvídal a dostoupila 40 a půl stupně, což mi potom ukazovali, když jsem se probral z toho blouznění, které trvalo několik dní a jen silnou péčí ruského doktora, kterou nařídil, jsem byl zachráněn a kterou také sám o mě dbal. A za čtrnáct dní jsem se zase trochu zotavil a poněvadž raněných stále přibývalo, tedy i já musel, totiž p. doktor mě nerad, byl nucen odeslat dále do Ruska. Jaké to myšlenky probíhaly mojí hlavou, těžko vypověděti, těch nocí beze spánku, jakmile jsem začal dřímati najednou slyším střelbu a již bylo po spaní a bolesti ještě k tomu. Každé sebe menší pohnutí mě působilo velikou bolest. Konečně mě opět dali na nosítka a vynesli ven takřka nahého, jen pláštěm přikrytého, ač venku dosti mrzlo a zima se mnou házela. Po dlouhém čekání přisunuli prázdné vozy a naplnili je raněnými. Bylo také mnoho takových co mohli sami choditi, ti se drápali do vozu sami a v noci vyjeli ze Lvova ku Brodům, pohraniční to stanice mezi Ruskem a býv. Rakouskem. Mezi jízdou jsem zkusil též mnoho, protože posloužit nebyl kdo a já byl postižen ještě k tomu úplavicí, kdo to zkusil tedy ví, co to je, kdo to nezkusil, tedy je to těžko vypověděti, co musí člověk zkusiti, nemůže-li se hnouti a posloužiti není kdo.

   Druhý den v poledne jsme přijeli do Brodů a zde nás měli přemístit do ruských vlaků. Kdo mohl vylezl sám přes rampu, kdo nemohl tedy jej dali na nosítka. V mém voze byli všichni kromě mě, kteří mohli choditi sami a o mne se nikdo nestaral a já jsem tou cestou tak zeslábl, že jsem ani mluviti nemohl a ležel jsem tak nahý v tom hnoji zahrabán, abych se trochu zahřál a rána hrozně bolela následkem zimy a otřesů a námahou při konání své nutné potřeby, přivoděnou úplavicí.

   Za hodnou chvíli šli jeden důstojník a ošetřovatelka prohlížeti vagony a na štěstí mě našli v mém zbědovaném stavu a musel jsem asi být moc ubohý, neboť ona ošetřovatelka skutečně nade mnou zaplakala lítostí. Ihned nařídila sanitě, ať přinesou nosítka a jala se mne vybavovati z hnoje a ošetřovati. Dali mě najíst, přenesli do ruských vozů a již nechali stále na nosítkách ve voze k tomu účelu zřízeném, aby se nemuseli ranění překládati. Čekali jsme zde až byl vlak naplněn raněnými a potom jsme jeli směrem ku Kyjevu. Zde se mě již vedlo lépe, neboť mě svědomitě a obětavě ošetřili, nečiníce rozdílu mezi svými a mnou zajatcem. Asi po dvou dnech jsme přijeli do Kyjeva staroslavného to města ukrajinského a zde jsem byl asi pět dní v tak zv. přechodné stanici v jakési karanténě, zdali nemám nějakou nemoc jinou jako tyfus atd. Potom mě chtěli odeslati do Moskvy, aniž by mě ohledali moji ránu, chtěli, abych šel o berlích, které mě přinesli k posteli, kamž přijížděla tramvaj. To však ale nebylo možné a odnést mě nechtěli, poněvadž zde panoval nepořádek a nebyl kdo vojákům od zdravotních sborů poručiti. Po velkém nucení jsem to tedy zkusil, ač jsem byl stále sláb a nemohl jsem vůbec ještě asi seděti. Učinil jsem pomocí vojáků několik kroků až na chodbu a zde jsem se převalil ztrativ vědomí.

   Před chodbou stálo mnoho civilního lidu a ti hrozně reptali na surové jednání oněch saniteráků. Když mě opět vzkřísili, ležel jsem již na nosítkách a poněvadž mě zpět nemohli dát, dovezli mě na nádraží a jelikož následkem upadnutí mě rána silně krvácela, nechali mě na nádraží a vlak, který mě měl vzíti sebou do Moskvy zatím odejel. Mě vzali na převazovnu, která se nacházela též na nádraží a shledali, že mám ránu v hrozném stavu. Pod sádrovým obvazem jsem měl již červy a mnoho hnisu a nohu tak znetvořenou oteklinou, že bylo hrozno podívati. Nechali mne zde do rána a v noci přišli ze 6 zem. lazaretu lidé, kteří mne nechali dopraviti ráno do své civilní nemocnice. Při jízdě v tramvaji jsem se seznámil s jedním Čechem též od mého pluku, který byl z mého kraje.

   Přijeli jsme před nemocnici, kde stálo mnoho zvědavců, kteří si nás prohlíželi. Byli zde již také češi tu usedlí, mezi nimi též jedna paní, má známá, která zde žila již několik roků se svým mužem též Čechem. Měli v Kyjevě závod strojnický a kotlářský.

   Když nás vyložili z tramvaje odnesli nás do nemocnice zřízené z nějakého většího učiliště a ve které byl samý ženský personál zastoupen. Byli zde doktorky skutečně dokonalé a velice šetrně zacházely s raněnými. Na chodbě nás umyli, převlékli do čistého prádla a na moji žádost nás dali s oním krajanem Frant. Škodou k sobě do jedné komnaty. Přišel za chvíli holič, aby nás oholil a ostříhal a tu jsem se teprv podivil, když mne holič stříhal, že mě padaly vlasy úplně bílé, neboť jsem se vůbec do zrcadla za těch asi 6 neděl nepodíval a teď se mi teprv vysvětlilo, proč se mne ptají jak jsem stár a tak nějak si mne podivně prohlíželi, když jsem řekl, že mi je třicet jeden rok.

   Odpoledne přišla ta moje známá a ihned se po mě ptala, což mne velice těšilo a potom po celou tu dobu, co jsem v té nemocnici byl, každý čtvrtek a neděli přišla s dětmi a vždy něco přinesla.

   Také mě zde navštívili dva první dobrovolci z oněm osmi set prvního batalionu České družiny, byl to dobrovolec Švec a ještě jeden jméno jehož jsem zapomněl a říkali, že budou zítra t. j. 28. září na náměstí míti slavnost svěcení prvního praporu a těšili se, jak přijdou na frontu, bojovat za naše osvobození. Mě bylo velice líto, že musím tak nečinně ležeti a tolik trpěti a že jsou moje naděje zmařeny, neboť již bylo viděti, že zůstanu chromým, neb mě mnoho střepin vybrali z nohy. Odtud jsem poslal domů první dopis, na který jsem měl za šestnáct dní z domu odpověď, rovněž dopisem. Také jsem zde poznal jak je v Rusku rozšířena německá špionáž, celé komitéty byly utvořeny a docela bez překážky předávaly dopisy do Rakouska a Německa. Jako doklad uvádím, že i já jsem předal jedné špionce Němce dopis zalepený a do něho jsem vložil pohlednici Kyjeva a skutečně došel necenzurován v pořádku a mám jej dosud. Jinak se mi zde vedlo celkem dobře, rána se jakž takž hojila, jen kosti nechtěli srůsti, protože jich kus chybělo a noha mě zůstala o 4 cm kratší.

   Asi po pěti nedělním pobytu zde zjistili roentgenovými paprsky, že se nějaký předmět ještě v mé noze nachází, neboť jsem stále cítil nesnesitelné píchání a bolesti. Vzali mne znovu na operaci, nohu rozřízli na tom místě, kde to bylo cítit a objevilo se seškvařené olovo z té kule, která se v noze roztrhla a olovo vjelo na jinou stranu a pět neděl jsem to v noze ještě s různou nečistotou měl.

   Zde mě také jistá ruská učitelka němčiny učila rusky, takže jsem v krátké době se dobře naučil mluviti a vedlo se mi skutečně dobře. Návštěv jsem měl každý čtvrtek a něděli tolik, že mi to všichni záviděli a těch různých věcí co jsem dostal, škoda, že jsem zase v Turkestanu, kamž jsem se potom dostal o všechno přišel.

   Asi za týden před vánocemi n. st. byla naše doktorka nucena vypsati transport rekonvalescentů, kteří již byli vyhojení a poněvadž můj krajan Škoda byl jen lehko raněn a byl zdráv a moje rána se zdála býti lepší a domnívajíce se, že zůstanem stále pohromadě, tedy mě vypsala též s nimi na transport.

   Opatřili mě berle, trochu mě na nich učili chodit a zdálo se, že by to mohlo jít, uvolil jsem se tedy, že pojedu. Bohužel ale bylo to pro mne začátek nového utrpení. První nehoda se mě stala hned na nádraží v Kyjevě. Stoupl jsem berlí na kolejnici, berle sjela a tím nárazem se podpaží zlomila a já se svalil na kolejnice, poněvadž se se mnou začal točit celý svět, proto že jsem byl ještě moc sláb na takovou námahu. Museli mne odnést do vagonu a když jsme přijeli asi třetí den do Moskvy, bylo se mnou zase zle. Dostavila se horečka a noha hrozně bolela. Transport, se kterým jsem jel, druhý den odeslali do zajateckého tábora a já jsem zůstal v Moskvě bez kamaráda, který musel též se zdravými pryč.

   Nyní na mě dolehla teprv tesknota, jednak z bolesti a také z opuštěnosti. Přišli vánoční svátky, co tu různých vzpomínek a různých myšlenek a válka se valila dále celou hrůzou, přicházeli noví a noví zajatci již z Karpat s umrzlýma nohama a rukama atd. Zde v Moskvě byl též český komitét utvořený z místních obětavých českých dam a po zjištění, že se nachází v té nemocnici také Češi, co jsem já tam byl nucen zůstati, přinesli nám každému Čechu dárek, různé potřeby obsahující, což nás velice dojalo. Nacházela se mezi nimi, totiž mezi těmi dámami, jistá velice milá paní P. Junová, Pražanka, která nás všechny těšila, dík jí za to. Po čtrnácti denním pobytu jsem se opět trochu zotavil a převezli mne do Rybinska, městečka to nacházejícího se na Volze, při trati vedoucí již na Sibiř. Bylo právě sylvestra t. j. 31. prosince 1914 večer, když zastavil vlak na Rybinském nádraží. Mrzlo silně, teploměr ukazoval 30 °C pod nulou. Zajatci všichni, co se mnou jeli mohli běhati, neb to byli samí lehčeji ranění. Stráž co s námi jela je seřadila a již chvátali celí skřehlí k městu. O mne se nikdo nestaral a zdálo se, že na mne zapomněli. Na nádraží stálo dosti zvědavců a ti mne obklopili a dík tomu, že jsem již uměl dosti rusky, že jsem mohl na různé otázky ze všech stran se ozývající odpovídati. Stál jsem tak o berle opřen a zima začala prudce na mne dorážeti. Požádal jsem, aby zavolali ošetřovatelku neb kohokoliv, aby mne dopravili do nemocnice. Však v tom již přicházela sama, aniž bylo třeba ji hledati a velice se zlobila, že mne tak nechají na mrazu tak lehce ustrojeného. Ihned zavolala na nejbližšího zvozčíka (fiakra) a vysadila mě do saní, přisedla ke mě, zabalila do kožešin a již poručila tryskem jeti do nemocnice, bývalé to obilní komory (bursy) přeměněné na nemocnici. Zde mě ihned opatřila celým pohodlím a velice se divila, jakož i všichni zde se nacházející ošetřovatelky a doktoři, že umím tak rusky.

   Zvláště, když jsem tvrdil, že jsem se to naučil teprv teď a né jak si mysleli, že jsem uměl již před válkou. Ráno, když se začalo všechno probouzeti, ucítil jsem nutně potřebu převazu mé rány neb následkem cesty mě to začalo hodně v noci boleti, tak že jsem špatně spal. Začal jsem se sháněti po ošetřovatelce, která má to oddělení na starost, neb jsem zde viděl, že asi jako všude, každá bude míti svoji část a nemocnice byla velká a raněných plno, ovšem mnoho Rusů také. Na můj dotaz mi jedna z ošetřovatelek řekla, že to je sestra krasivá (hezká) s černými vlasy a že zde ještě není, že ji poznám až přijde.

   Poněvadž jsem ležel v koridoru, kde museli okolo mne všechny projít, tedy jsem dával pozor a když přišla, hned jsem ji prosil o převaz. Ihned přišla jakmile se odstrojila z kožešin a přezůvek, bez kterých by v té zimě pořádně zmrzla a přinesla si vše potřebné k posteli a při tom se mne ptala, jak jsem ji poznal a když jsem jí řekl, jak jsem se na ni ptal a že ona se mi zdá být tou krasivou, tedy jí to asi moc zalichotilo, neb od té chvíle mi činila samé pomyšlení a různých přilepšení mě poskytla a cigaret a jelikož nás zde bylo 6 Čechů, tedy jsem se s nimi o všechno bratrsky rozdělil, neboť všichni byli bez peněz.

   Každý večer se všichni dostavili ke mě na besedu. Též zde bylo sedm důstojníků zajatců různě raněných, mezi nimi též jeden Čech, jmenoval se Šlais a byl někde od Prahy, dosti dobrý Čech a ten také s námi vždy besedoval. Sestra říkala, že se ke mě slízají jako mouchy na med, to ty darované cigarety tak táhly. Dařilo se nám zde celkem dobře. Hráli jsme většinou dámu, jen jsme si nesměli při tom zapískat, to znamenalo, že koho přistihnou zapísknout, ten nedostal oběd.

   Rusové jsou národ velice nábožný a kde se nachází obraz (ikona), tam se nesmí pískat, znamená to rouhání. Někdy také bylo zle, když seděli dva na jedné posteli, tu vždy nás trestali, že nám vzali kostky i šachovnici, avšak na moje zakročení u sestry, vždy nám vše museli dáti zpět. Také se zde stal případ, že přišli dva noví ranění, snad jen lehko a byli zajati někde v Karpatech. Oba byli Slováci, leželi hned blízko mě a ten jeden z nich, když ležel cestou do zajetí někde v baráku, tedy vedle něho zemřel raněný rakouský poručík a ten měl u sebe větší obnos peněz, snad to byly peníze na výplatu vojákům a byl zajat dřív, než je mohl vyplatiti. Dotyčný Slovák asi o tom věděl a ty peníze i se služební taškou od něho vzal k sobě a cestou do zajetí se pochlubil svému kamarádovi, co má peněz. Když ale později tomu druhému peníze, neb jich asi měl málo, tedy chtěl ať mu s těch odebraných peněz nějaké dá. Ten ale z nich nic dáti nechtěl a tak se ten, co již peníze neměl na něm pomstil a řekl to jednomu z těch důstojníků rakouských, co byli s námi v nemocnici a ti si nechali milého Slováka na záchody a tam mu prostě peníze odebrali a napsali mu lístek, prý až přijdou do Rakouska, že se může přihlásit a že dostane pochvalu. Peníze si pěkně mezi sebou rozdělili a Slováci neměli nic, neboť mu je odebrali všechny.

   Když jsme zde byli asi 6 neděl, tak přivezli asi 70 Rusů pohlavně nemocných až z varšavské fronty, kamž, jak jsme od nich slyšeli, mezi ně poslali němci nakažená děvčata, aby mezi vojsko nákazu rozšířilo, což se jim ovšem hodně podařilo. Byli sice umístěni zvlášť a měli zakázáno sedati na naše postele, avšak to přece nepomáhalo a tak si po týdnu společného pobytu nás zajatce odvezli do jiné nemocnice. Mě to bylo celkem jedno, neb v tom posledním týdnu dostala moje ošetřovatelka telegram, že její muž, kapitán v ruské armádě, byl v Karpatech raněn a že se nachází v Karpatech ve Lvově v nemocnici, aby za ním přijela. Byla celá nešťastná a stále plakala. Když odjela, tedy jsem měl příznivkyni pryč a ačkoliv mě slíbila, že se zase navrátí zpět, více jsem se s ní neshledal a tedy mě to přesídlení celkem bylo jedno.

   Noha se mě sice hojila, totiž jenom rána na povrchu, ale kosti nechtěli nějak srůsti neb mě jich hodně vybrali a teď tam chyběli. Nyní mě převezli do dvacáté třetí nemocnice zde v Rybinsku. I zde nebylo špatně, ale krasivaja ošetřovatelka s jejími dárky zde chyběla. Ovšem že i zde v této nemocnici byly ošetřovatelky, ale zrovna ta co mne ošetřovala, bylo starší chudé děvče, které jak mi řekla musela se starati o mladší sourozence, ale i z toho mála co měla přece také dala co mohla.

   Když jsem zde byl asi 14 dní tedy vrchní vroč (doktor) říkal, že je potřeba pozvati operátora, který jednou za týden sem z Jaroslav docházel, a že mi ony kosti zlomené spojí stříbrnými skobami a pak že to snad bude dobré. Dali mě týden na rozmyšlení a když týden uplynul, tedy jsem řekl, aby mi dali nohu ještě jednou na šest neděl do sádry a nebude-li to pak ještě srostlé, že se nechám znovu operovat. Přání mému ač neradi přece vyhověli a když uplynulo šest neděl a sádrový obvaz mě sejmuli, tedy to již drželo po hromadě a k operaci již nedošlo. Zde musím také zaznamenati příběh, který se jednou při vypisování zdravých z nemocnice odehrál.

   Na silný nátlak Slovanů a hlavně Čechů v Rusku žijících, byli Slované vypisováni zvlášť, Němci a Maďaři také zvlášť. V té době právě vypisovali transport Slovanů a mezi ně se přihlásili dva Poláci z Poznaňska patřící tou dobou pod Prusko a poněvadž měli pruské uniformy, tedy je hned Němci, kteří byli zde poznali a bylo hned zle. Hned zde byl po ruce jeden rakouský žid z Haliče a ten chtěl na nich vyzvěděti jejich jména a odkud jsou. Tak se aspoň nabídl těm Němcům z Pruska, což oni z povděkem přijali a těšili se, že je hned udají doma a říkali, že oni žádné Slovany ve své říši neuznávají a že také žádné Slovany nemají. Poněvadž já německy umím, tedy jsem se proti tomu ostře ozval a oněm dvěma Polákům jsem to tajně zdělil, jaká zrada se na ně chystá a oni se jak patří na onoho žida připravili. Když stáli již na chodbě seřazeni k odchodu, tu k nim přijde ten žid a začne na Poláky "phane, phane, skonď" páni, páni, odkud, avšak dál nedořekl neb v tom okamžiku dostal takové dvě, že se až zapotácel a s hrozným křikem se klidil, což bylo přijato s ohromným smíchem od všech zvěděli ti ostatní a též i Rusové oč se jedná.

   Dne 17. dubna opět byl vypisován transport Slovanů a já poněvadž se počalo ukazovati již jaro i v těchto studených krajích, zatoužil jsem též po přírodě z těch dusných nemocnic, požádal jsem doktora, aby mě též vypsal sebou. Mé žádosti vyhověl, ale říkal, že by bylo lepší, odeslat mě domů jako invalidu, že již nebudu nikdy dobře chodit a ránu jsem ještě jak patří neměl zahojenou. Slunce krásně hřálo, na Volze se počaly pohybovati ledy, bylo to podívání, když ty ohromné laviny ledu tiše se posunovaly. Dovezli mě na stanici za ostatními, kteří šli pěšky. Mě bylo vše nové po tak dlouhém čase, co jsem nebyl venku a zvláště zde jsem se nestačil všemu diviti. Ovšem že pro mě nastával život trapný, choditi jsem mohl jen trochu o berlích a v druhé noze mě trápil silný revmatismus, zděděný na frontě, když jsem ležel na zmrzlé zemi. Druhý den 18. dubna jsme přijeli do města Kiněšma ležící též na samé řece Volze a zde nás ubytovali ve starších kasárnech. Strava byla jako všude v Rusku zelná polévka zvaná borič a buď pohanková neb prosná kaše. Chléb pekli naši hoši češi a ten byl obstojný, chutnal jako náš domácí. Také zde byly odbývány odvody a sice jednou na koně a jindy zase na novobrance, tak že zde bylo stále živo.

   Přijížděli vždy celá rodina a nám zajatcům rozdali vždy všeho dost. Každých 14 dní jsme se chodili koupat do městské koupelny zvané baňja. Prádlo jsme si prali sami a mě jej vypral vždy některý kamarád za trochu tabáku, který jsem jim kupoval za peníze z lepších dob v nemocnicích darovaných od hodných lidí.

   V tomto táboře zajateckém jsem byl tři měsíce, tedy v době, kdy je zde v těch krajích stále skoro světlo, v noci se ani vůbec nesetmí, ještě svítí západní záře a již se na východě rozsvětlívá a po Volze stále plují parníky, Volha hraničila zrovna s našim dvorem, obehnaným prkeným plotem. Bylo zde až na tu obmezenou svobodu krásně. Po tříměsíčním pobytu zde přišel jednoho dne doktor a všichni kdo nemůže pracovati aneb kdo nechce pracovati vybral a naznačil na transport do Turkestanu.

   Přijali jsme tu zprávu celkem rádi neb jsme se těšili, že poznáme zase nové kraje, ovšem že nás ani ve snu nenapadlo, co nás teprve čeká za útrapy a že mnohý tam nalezneme svůj hrob.

   Zde v Kiněšmě jsme byli Češi, Rumuni, Italové a Malorusové z Halič a nějaký Polák. Stalo se jednou, že Taliáni odepřeli jíti na práci, poněvadž slyšeli, že Rusové za tu jejich práci dostávají plat a jim že nic nedávají. Přišel náčelník vojenských velitel našeho tábora zajateckého a nastal výslech a sice tak že jeden Ital uměl německy a říkal to mě a já zase jsem to překládal do ruštiny náčelníkovi.

   Ovšem že se to urovnalo a sice tak, že od té doby dostával každý 15 kopějek na ruku za den práce. To už bylo přece jen lepší. Konečně nás asi v polovici července vypravili, co jsme nemohli dělat pryč a šli jsme do přístavu, že prý pojedem parníkem po Volze. Parníkem jsme jeli asi 6 hodin do Kostromy, města jižněji na Volze ležícího a vystoupili jsme v tamním přístavu. Odtud jsme šli pěšky do zajateckého tábora nacházejícího se za městem. Mě se šlo hrozně bídně, neb jsem chodil o berlích a ještě k tomu jsem si nesl svoje věci, kterých sice mnoho nebylo, ale přece to bylo dosti obtížné, když jsem nemohl dobře choditi.

   V Kostrmě jsme byli dvě noci a den a zase jsme šli pěšky na stanici a již nás vlak unášel k Samaře k Orenburku a dále pouštěmi do Turkestanu. Ovšem že to šlo dosti pomalu a než jsme přijeli do Taškentu trvalo to 26 dní. Čím déle jsme jeli tím více přibývalo horka, lidé začínali být nemocní a mnohý toho velice litovali, že nezůstali v Evropě, ale bylo již pozdě. Ovšem že nás cesta také hodně zajímala, nejprv ten most dlouhý Alexandrovský přes Volhu, potom ty různé kraje v poušti, ty karavany velbloudů, Aralské jezero kolem něhož samého se jede a potom ten náhlý příjezd do toho zeleného pásma z těch pouští. Dále to pohoří Himalajské a toho ledu na těch obrovských horách, potom toho ptactva různého, které u nás není. V Taškentě jsme se řádně umyli u prvního aryku, kterých je zde křížem krážem nadělaných, aby se mohlo zavodňovati neb zde bez zavodňování nic nemůže růsti, protože 8 měsíců se neukáže ani mráček na obloze a neprší.

   Octli jsme se zde na nádraží a nevěděli co s námi, až na druhý den přišel rozkaz, že máme jeti dále do Samarkandu, kamž jsme přijeli až zas večer. Nyní se jednalo co s námi chromými a co s nemocnými neb do kasáren, kde byli umístěni zajatci, se muselo jít z nádraží 7 verst a to bylo na nás trochu mnoho. Zůstali jsme na nádraží ležeti až konečně sehnali povozy a odvezli nás do kasáren, kde se říkalo v pátém polku. Všude bylo plno štěnic, tak že jsme spali venku a dovnitř jsme dřív nešli až na zimu, která ovšem v těch krajích je mírná, ale spát venku se přece nemohlo. Mnoho zajatců postupně onemocnělo, poněvadž nebyl nikdo zvyklý na ono podnebí. Například já a mnoho jiných jsme onemocněli na oči a sice hned po západu slunce jsme přestali viděti a byli jsme úplně slepí ani rozsvícenou svíčku před samé oči postavenou jsme neviděli a nevěděl nikdo co proti tomu. To trvalo vždy až co vyšlo slunce pravidelně každý den. Trpěli jsme tím velice obzvláště kdo neměl dobrého kamaráda, který by postiženého kamaráda vodil na záchod. Zvláště kdo byl ještě stižen úplavicí. Stalo se jednomu, že neměl žádného kamaráda, jmenoval se Langr a byl z Moravy, že spadl do díry, kde byla křižovatka od vodovodu a rozbil si spodní část těla a zemřel. Neb někteří seděli celé noci na latrině ani nešli spát anebo seděli vedle záchodu a poněvadž byli tak sesláblí, že se sotva na nohou udrželi a přece na latrinu museli. Tak jich zahynulo, co já vím, šest a sice upadli do latriny a utopili se ve výkalech, poněvadž nikdo pro ně nemohl. Mě trvala ta slepota plných 9 neděl a právě jednoho dne, když mě tak po západu slunce kamarád Miler z Libušína vedl z marodky od převazu, tak přicházel náčelník našeho tábora do dvora a jak mě spatřil hned mě radil, ať si jdu do kuchyně pro kousek jater, ať je zvařím a nad tou parou ať si nechám jak dlouho to bude teplé vypařit oči, hlavu ovšem zakrýt, aby pára neunikla, což jsem také hned ráno učinil. Na večer jsem účinek ještě nepozoroval, ale v noci se již účinek dostavil a já viděl zase jako dřív a měl jsem pokoj. Hned jsem to poradil ostatním a pomohlo to všem.

   Život plynul při různých zábavách stále dál. Nemocných stále přibývalo a stále jich mnoho umíralo, tak že pravidelně padesát až padesátpět denně se odváželo mrtvých na zajatecký hřbitov tam pod Himaláje, kde vznikl celý les křížů a o těch nikdo neví, to jsou většinou ti nezvěstní, neboť mnohého nikdo neznal a jména byla často různě zkomolena. Asi po třech měsících nás přestěhovali za město do bývalého tábora z Rusko - Japonské války, kde byli umístěni Japonci zajatci. Byl to tábor veliké rozlohy, čítající asi třicetčtyři baráky. Záchody se nacházely asi půl kilometru dole u zdi, tak že každý kdo byl nemocen uplavicí, měl zase stále pěknou procházku. Dokud bylo teplo tak to šlo, ale hůře, když začaly deště v prosinci.

   Úmrtí bylo stále větší, tak že se každý bál jíti do nemocnice neb málo kdo se vrátil a všichni umírali. Baráky se pomalu prázdnily. Konečně jsem onemocněl také a sice dostal jsem ukrutnou malarii a zároveň uplavici a poněvadž jsem musel ještě chodit o berlích, bylo to pro mě tím hroznější utrpení, chodit celou noc na latrinu, neboť zůstat ležet u latriny znamenalo jistou smrt a jít do nemocnice znamenalo také jít na smrt.

   Pokoušel jsem se již dříve dostati se na nějakou práci, ale bylo to vše marné, neb chromého nechtěli. Nemoc se mě stále zhoršovala až jednou, když přišel doktor, též zajatec, dělali prohlídku, musel jsem jít po té prohlídce do nemocnice, totiž museli mne tam odnést neb jsem byl již velice sláb. Když mě dopravili do nemocnice ustrnul jsem hrůzou, jak to tam vypadalo. Všichni hrozně zmučeni umírali ve svých vlastních výkalech a lůžka přeplněna a znečištěna, položili mě vedle umírajícího němce znečištěného svými výkaly a ten stále po mě natahoval ruce, proti čemuž jsem se těžko bránil, neb jsem byl velice sláb, pak asi v deset hodin večer skonal a já musel s ním ležeti až do rána neb mrtvoly se sbíraly jednou denně a to vždy ráno, protože skoro všichni umírali v noci. Vzdor tomu však přece mě nebylo souzeno tak zahynouti jako ti všichni ostatní a po dvaceti nedělích ze hrozné nemoce jsem se vrátil samojediný z těch čtyřiceti, co jsme šli do nemocnice ten den. Prodělal jsem různé nemoce a byl jsem již tak oteklý, že jsem měl nohy jako dva žoky bez vlády a byl jsem určen na operaci, kterou ovšem žádný nevydržel a když za mnou poslal můj známý Osvald z Libušína Čech v rakouské armádě důstojník, který odjížděl do družiny, po kamarádech peníze, bylo jim sděleno, že jsem již mrtev. Tím se také stalo, že v táboře se rozneslo, že jsem po smrti a moje věci, které jsem nechal známým na opatrování se rozebrali a já jsem o všechno přišel. Nejvíce věcí měl nějaký Fr. Plch, švec Čech žijící ve Vídni a byl rodák od Pacova. Škoda těch věcí, byly to pěkné památky např. fotogr. z nemocnice Kyjeva a různé věci.

   Na určenou operaci jsem však se nedostal, proto že náš doktor Polák též zajatec onemocněl a jeho nástupce, též zajatec, mě jen tak ledabyle prohlédl na posteli a řekl, aby mě ještě dali třikrát denně dygitális, to byla taková duhově zbarvená nakyslé chuti voda a čtyřicet kapek valerjanky, to zase byly kapky chuti Hofmanských kapek. 

   Hned ten den na večer po užití těch léků se stal se mnou div veliký. Začal jsem totiž chodit na malou stranu, museli mě totiž dát větší nádobu k posteli a já tu noc musel patnáctkrát za sebou na malou stranu a tak pořád až všechna oteklina se zase ztratila a já byl jako kostlivec hubený a slabý. Dostal jsem veliký hlad a tak po prozkoumání mého moče, zjistili, že mám vnitřnosti úplně zdravé, jen krev že mám pryč a že musím klidně ležet a dobře jíst. Předepsali mi dvojitou porci a já se začal pomalu zotavovati a když bylo venku vše v krásném květu šel jsem jako vyléčený po dvaceti nedělích do tábora, kde se ke mě již nikdo nehlásil, protože jsem byl prohlášen za mrtvého a mnoho známých bylo také přemístěno jinam a někteří zemřeli. Mezi tím přišla od mezinár. červ. kříže mise a všechno se hodně změnilo. Musela se zavést jiná strava, protože nám také uhnívaly dásně a vypadávaly nám zuby a ten zbytek z těch patnácti tisíců co ještě se trochu pohyboval, převezli nás do města do t. zv. malého pátého polka. To byly též bývalé kasárny a tam z nás udělali t. zv. slabosil. rotu a tam jsem se sešel s J. Kultem z Havlovic. Začali jsme zase míti větší radost ze života a jak byla trochu příležitost dostat se z brány ven, hned jsem ji použil.

   Tam se totiž pěstovala rostlina, ze které se vyrábí rycinový olej a byla to státní rostlina jako u nás tabák a ty semena jsme chodili sbírat. Jsou to takové klasy veliké a ty se suší na určitém místě, upraveném jako humno a když jsou suché, tak se prázdným sudem po nich válí a tím se to semeno tak vydrolí a pak se z něho lisuje olej. Při tom sbírání těch klasů jsme často nějaké to jablíčko rajské si taky utrhli a hlavně, že jsme přišli trochu na svobodu. Mnoho zajatců zahynulo také svojí leností, než by šli něco dělati, raději se povalovali na pryčně a následkem toho, že neměli trochu pohybu také umírali. Na př. v našem baráku spal jeden zajatec Čvančara, ten jedl za deset jiných a měl jednu nádobu pro jídlo a zároveň ji také používal jako nočník, poněvadž se mu nechtělo z vrchního oddílu pryčny slézati. Já s kamarádem Kultem jsme si zřídili primitivní, ale praktický samovar ze staršího čajníku, co byl pro deset mužů. Zhotovili jsme totiž úzký komínek, který jsme přiletovali ke dnu a trochu vyčníval ven a též i spodem. Do tohoto vyčnívající otvoru se udělalo dno a se strany se udělaly dírky a dalo se svrchu několik kousků dříví a hned se to vařilo, ovšem že venku, neb to trochu kouřilo. Ovšem kávu vařil na prodej Kult a já tu kávu, co jsem vypil, měl jsem při tom zadarmo.

   On totiž dostal z domova třicettři ruble a tak si potom zavedl ten kšeft s tou kávou. V červnu se roznesla zpráva, že snad přijde Emisar Štolovský a byli jsme jednoho dne upozorněni, že bude na dvoře shromáždění všech Čechů. Se mnou ovšem nikdo nepočítal, poněvadž mrzák je jen na obtíž. Já však jsem se šel na to shromáždění také podívat a když byl se svojí řečí hotov a vyzýval Čechy, aby se přihlásili do vojska aneb aspoň na práci do různých továren a ke svaz nár. rady na Rusi, viděl jsem, že se tak moc nehrnou, což mě bylo dost líto. Tehdy jsem rozhrnul ten kruh stojících Čechů okolo br. Štolovskýho a přistoupil jsem k němu s prosbou, aby mě také přijal, ať již je to kamkoliv, třeba že jsem chromý Čech. Když se mne na vše vyptal a zvěděl, že jsem obeznalý v obsluze strojů, přijal mne a já byl zapsán jako dobrovolec, což vzbudilo značný zájem u ostatních Čechů, kteří byli jako zahanbeni a veliké zlo u Poláků, kteří mě potom nadávali, že jako mrzák kam se chci hrabat. Konec tomu byl učiněn, když asi za šest neděl jsme byli my, co jsme byli přihlášeni, bylo nás asi třicet, voláni ku prohlídce před ruského doktora.

   Šel jsem se strachem, jak to dopadne a jestli mne pustí. Pro jistotu jsem berli a hůl postavil za roh blíže stojícího baráku a postavil jsem se do druhé řady a za podpory druhých bratří jsem stál jako jiný. Doktor však vedl prohlídku jen povrchní, to jest podíval se každému do úst a do očí a zeptal se "zdráv?". Ovšem že každý řekl ano, proto že každý toužil, aby byl z toho rakušáckého ovzduší pryč.

   Druhý den jsme dostali k doplnění naší garderoby jedno prádlo, onuce a rozkaz, připraviti se k odjezdu, totiž k odchodu na dráhu, kamž jsme měli plných 7 verst, což bylo pro mne hrozné, neb jsem nebyl zvyklý běhat. Stalo se však ještě něco horšího. Vydali jsme se k vlaku, vinou strážního doprovodu trochu pozdě a sebe větším spěchem jsme vlak zmeškali a museli jsme zase zpět do tábora na noc. Ty dvě cesty mne tak zničily, že jsem nemohl ráno vůbec vstáti. K jedenácté hodině jsme se zase vydali na cestu, tedy o hodně dříve než předešlý den a proto, že jsem nemohl jít, zjednali jeden povoz a naložili se rance na vůz a mne naložili navrch a jelo se mnohem veseleji v předtuše, že to je již krok k svobodě.

   Zapomněl jsem podotknouti, že když jsme šli k té prohlídce, o tom ti Poláci nevěděli, ale zvěděli to o něco později a spěchali ihned doktora, že jsem chromý, ale přišli pozdě. Doktor již seděl na koni a jel branou ven. Křičeli za ním, ale on mávl jen rukou a byl pryč.

   Na nádraží jsme přišli hodně brzo, ale to nevadilo. Teplo bylo a tak jsme blahodárně odpočívali. Když přišel vlak, tak jsme nastoupili, dva policisti jeli s námi do Taškentu, tam nás předali v noci na velitelství a tam nám museli zajatci vyprázdniti docela slušný barák a zatím jsme nevěděli co s námi.

   Okukovali jsme zajatce, kteří tam byli a hledali jsme známé. Čechů zde bylo dost a také jsem našel a jen podle hlasu poznal známého a mezi řečí se ho táži, proč on se dosud nepřihlásil, když je zdráv a má tolik možností. Odpověděl vyhýbavě, že má doma barák a že by o to přišel. Na večer, když jsme se chystali jít spát, přišel rozkaz, že ti kovodělníci, bylo nás vybráno 19, odjedou do Taganrogu do vojen. továrny na munici.

   Rozloučili jsme se se známými a s námi zase profesor Haxa a šli jsme na nádraží, tam jsme již byli dosti volni a velice to na nás působilo. V jedenáct hodin jsme odjeli a jeli jsme vesele zpět do Evropy osobním vlakem.

   Cestou ve vlaku se zapřádali známosti, dle toho jak kdo uměl rusky. Já byl všeobecně uznán, že umím rusky dobře a že jsem již musel uměti rusky před válkou a že jsem student. Nechal jsem je při tom a bavilo mne to. Vozy byly stejně přeplněny a mne zrovna bolel stále zub a tak jsem neměl na spaní ani pomyšlení. Současně s námi jela také jedna běženka od hranic polských, která utekla do zázemí od fronty. Měla asi jeden a půl roku staré děvčátko a poněvadž dosti kouřila, dítě u ní nechtělo býti tiše. Vzal jsem od ní děvčátko na svůj klín a hrál jsem si s ním tak, že nechtělo ani ode mne jít. Na jedné stanici mě žádala ta maminka, že si půjde pro kypjatok (vodu na čaj), abych si s dítětem hrál. Ovšem že jsem svolil a maminka odešla. Po delší chvíli se vlak rozejel a maminka nikde a dítě mi zůstalo. Když se vůbec nepřihlásila ani na dalších stanicích, byl jsem nucen dítě odevzdati na jedné stanici přednostovi. Potom k nám přisedla jedna paní, která jela ze Sibiře za synem do Petrohradu. Byl to důstojník raněný t. č. v nemocnici. Jednoho syna, též důstojníka, ztratila též ve válce rusko-japonské a muže též. Byla to velice milá paní a také mě mnoho darovala jídla a všeho co měla se mnou rozdělila. Jízda trvala devatenáct dní a asi 8. října jsme přijeli do Taganrogu.

   Na konci Petrovské ulice jsou kozácké kasárny a malé náměstí, říká se tam na starém bazáru a tam stojí jakýsi pomník, tam jsme usedli na schody a čekali jsme na příchod našich průvodců, kteří nás šli ohlásiti veliteli. Po dlouhém čekání jsme byli zavedeni do kasáren a řeklo se nám, že tam budem přenocovat. Sehnali jsme si čaj v jejich kuchyni a připravili jsme se ku spaní. Já jsem si vlezl pod pryčnu ještě s jedním kamarádem a pomalu jsem usínal, když najednou přišel rozkaz, že se půjde na rusko-baltický závod. Byla již tma, když jsme se vydali na cestu.

   Město Taganrog je přístavní město, kde se soustředila dosti bohatá třída, poněvadž Azovské moře poskytuje krásné koupání, obzvláště záliv na kterém se Taganrog rozprostírá. Město samo je značně rozlehlé, jako všechny ruská města v těch končinách se mohou rozprostírati, neboť není nouze o pozemky. Budovy jsou dosti výstavné, krásné divadlo stojí v parku a též 6 stálých biografů bylo tam v provozu. Závod rusko-baltický se nacházel asi půl hodiny za městem a byl postaven r. 1916 našimi odborníky a do něho byly převezeny stroje na výrobu munice z továren menších z Varšavy a jiných míst při hranicích stojících, které byly úmyslně stavěny na nátlak carevny německého původu při hranicích, aby v čas války padly brzo němcům do rukou, což se později také stalo. Proto byl včas postaven pod vedením p. ing. Hromádky, Čecha, nový velký závod t. zv. Rusko-Baltický závod a do něho přemístěny všechny stroje z pohraničí. Závod byl opatřen také nejlepšími stroji americkými soustruhy všeho druhu.

   Velká elektrárna a mohlo tam pracovati při plném obsazení deset tisíc dělníků. Nejvíce nás tam pracovalo však jen 7 000 až do konce války s Německem, t. j. až do uzavření míru Brest-Litevského.

   Když jsme konečně přišli celí utrmácení na závod, byli jsme ubytováni v kasárnách a ráno jsme byli zapsáni a šli jsme ku prohlídce na závodní nemocnici. Závod byl v začátcích a pracovalo se teprv na zkoušku. Než jsme byli hotovi se zápisem a zařazeni kdo kam přijde a co bude kdo dělati, tak jsem si všechno okoukl a když jsem byl přidělen k soustruhu pracoval jsem dosti obstojně a nikdo se nesháněl, jestli jsem se učil soustružnictví. Ostatně se pracovalo podle t. zv. šablony, tedy když si dal trochu pozor tak to šlo dosti dobře.

   Když jsem již pracoval asi tři týdny, tak mě následkem dlouhého stání u soustruhu otekla noha ta raněná a já jsem musel zůstati ležet, abych se zotavil. Na druhý den přišel náš zástupce z kanceláře Dr. Němec a žádal mě jestli jen trochu mohu, abych šel do práce, že mi to jde velice dobře a že mě vymůže na závodním lékaři, abych mohl seděti u práce a že dostanu jednoho člověka ku pomoci, co se také stalo a zase to šlo.

   Chodil jsem sice bídně, ale šlo to a vytrval jsem. Když byl počet granátů na zkoušku určený hotov, dostali jsme volno při plném platu a čekali jsme na výsledek několik dní. Zkouška dopadla dobře, granáty byly dobré a teď se začalo pracovati na dvě směny. Byly přibráni lidi a pracovalo se rychlým tempem pro naši armádu a vůbec pro celou armádu. Zapracoval jsem se tak, že jsem dosáhl rekordu za osm hodin až pět set padesát kusů bezvadných, což mohu dokázati kvitancí, kterou mám na památku a které jsme vždy druhý den dostávali jako výkaz práce.

   To vše bylo za carské vlády ještě a skutečně práce byla radostná, nikdo nás dělníky nepobízel, na závodě byla stále připravena voda vařící na čaj a mohl si každý dělník připraviti čaj, kdy se mu zlíbilo. Proto také doma nikdo ráno nesnídal, každý se mohl najíst v závodě a proto tvrdím, že nebylo tak v Rusku zle za carské vlády jak se všeobecně říká. O přestávce jsme vždy zpívali a tak bylo radost chodit do práce. Mistři byli jen na poradu a tak se jim říkalo ukazatelé. Bydleli jsme v kasárnách při závodě a koupali jsme se v moři třeba 2x denně. Měli jsme svoji českou kuchyni, tak že strava byla dobrá. Ostatně jaký život jsme vedli, může se každý dočísti v knížce od Robla vydané a napsané pod názvem Taganrog, nákl. Mor. legionář.

   Prostřednictvím insertu v časopise "Čechoslovan", který vycházel pro Čechy v Rusku, jsem se dověděl o bratru Rudolfovi, který na moji výzvu přijel ke mě na dovolenou, kterou po půl roční době služební každý voják dostal na jeden měsíc. Sloužil u 1. pluku. Bylo to krásné shledání a také jsme prožívali ten měsíc velmi krásně v těch představách, až bude naše vlast osvobozena a my budem zase doma.

   Čas utíkal jako voda a mezi tím však r. 1917 v únoru bylo provedeno odstranění carismu a nastal jiný život. Tenkrát bylo v Rusku dobře, třeba že ani za carismu nebylo zle, přece jen potom bylo ještě lépe. Národ byl opravdu slovanský a jen proto se stal ten převrat, že carevna byla původu německého a chtěla vše zgermanisovat, což národ těžce nesl.

   Jako prozatímní president byl zvolen Kerenský a bohužel dal národu přílišnou svobodu, dal úplnou svobodu slova a tisku a zrušil trest smrti. Svržení carismu však neprovedl Lenin ani proletariát, ale vláda za pomoci důstojníků. Lenin byl v cizině a svoboda mu spadla do klína sama. Té svobody požili židé, kterých bylo v Rusku mnoho a jak každý ví, že židé všude pracovali ve prospěch Němců, tak i v Rusku hodně němčili a to právě němci potřebovali.

   Dopomohli Leninovi k návratu do Ruska a teď nastala aritace pro bolševismus. Pořádali se tábory lidu, jako řečníci byli židé a menševická strana, která mimo bolševické tehdy také byla, neslibovala však tolik jako bolševici. Bolševici vydali heslo, vojáci přestaňte bojovat a jděte domů, bude se rozdělovat půda, ať nepřijdete pozdě domů, německá armáda na to čeká a bude dělat také revoluci.

   Němci ale na to čekali, ale ne aby dělali revoluci, nýbrž aby mohli přemístit armádu na západní frontu a vyhráti válku. Ruský voják tomu uvěřil, že němci budou také dělat revoluci a nastal rozvrat na frontě úplný. Naše armáda zatím provedla nástup a v bitvě u Zborova 2. 7. 1917 němce porazila a přinutila k ústupu, to však již nepomohlo a Rusové začali prodávat zbraně němcům za kořalku a potom zbraně zahazovali, když je již němci nekupovali. Utíkali z fronty a jen kozáci zůstali věrni a bránili s Čechoslováky a zadržovali němce, kteří teď mohli volně postupovati. Rusové byli přinuceni uzavřít t. zv. Brest-Litevský mír a nastal úplný chaos. Ruští vojáci se rozprchli a hodně kradli a dopouštěli se i vražd. Naše armáda se měla odsunout do Francie, Masaryk v důsledku toho nařídil nevměšovat se více do ruských záležitostí. Ukrajinská centrální rada požádala ze strachu před bolševismem němce o ochranu, což oni rádi učinili a pořádně Ukrajinu vykradli a i tu černou hlínu odváželi ve vagónech. Pro nás Čechoslováky nastala doba přímo zoufalá. Němci žádali na ruské vládě vydat Čechoslováky nebo aspoň odzbrojit a také se rozpoutala občanská válka. Nikde se nepracovalo, peníze pro dělníky se vymáhaly na měšťácích, t. zv. kontribucí. Vraždilo se a nikdo nebyl jist životem. Bolševická strana při volbách sice nezvítězila, ale všude to vřelo. Ti, co nešli s bolševiky, t. j. důstojníci z bývalý armády, se stavěli na odpor a začínal se tvořit t. zv. kontrarevoluční odboj.

   V té době začal jakýsi komunista Muna, Čech organisovat a agitovat pro komunistickou čili bolševickou stranu, ale valně se mu nedařilo. Tak na příklad u nás v Taganrogu, kde nás bylo asi šestnáct set zaměstnáno pro armádu výrobou munice nesměl ani svoji urážlivou řeč dokončit a musel utéci, aby nebyl pořádně bit jako zrádce Čechoslováků.

   Za takové situace čas utíkal jako voda a uplynulo zase půl roku a bratr Rudolf dostal zase dovolenou a přijel ke mě. To už bylo vše v rozkladu a Muna štval ruské vojáky proti nám, že my chceme válku a že my právě bráníme kapitál, což přece nebylo pravda. Válka nebyla ukončena, němci zabírali Ukrajinu a nikdo nevěděl co bude dál. Západní spojenci byli Ruskem zrazeni a německo bylo teď posíleno ještě zajatci a potravinami z Ruska. Také se jim jednalo o zajatce ze Sibiře, kterých tam měli přes půl milionu.