Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi - 1. část

16. 10. 2016

KNIHOVNA "PAMÁTNÍKU ODBOJE" Č. 7

 

 

PAMĚTNÍ

KNIHA

 

1. STŘELECKÉHO PLUKU

JANA HUSI

 

REDAKCÍ

FRANT. LANGERA.

 

 

 

 

 

DĚJINY 1. STŘELECKÉHO PLUKU JANA HUSI.

 

 

SESTAVIL

 

PLUKOVNÍ ARCHIVÁŘ PORUČÍK PAVLÍK.

 

 

 

 

 

 

P A M Ě T N Í  Z Á P I S  P R E S I D E N T A  M A S A R Y K A  V  P A M Ě T N Í  K N I Z E  1.  P L U K U.

 

   "Válka je něco hrozného, nelidského, zejména tato válka. Ale není válka zlem největším - žít nečestně, být otrokem, zotročovat jiné a mn. j. je horší. Válka je zlo, ale obrana je mravně přípustna, a nutna, třeba že je nesnadné vymezit přesně, kde začíná obrana a kde násilí.

   Máme v naší minulosti vzácný příklad národní obrany - války husitské. (Palacký o věci!) V nich Žižka stal se vzorem českého vojína a zároveň dal výraz jedné stránce naší národní duše. Po Žižkovi a proti němu v "Bratřích" máme vzor lidskosti a zároveň výraz druhé stránky naší národní bytosti. - Jak sloučit v sobě Žižku a Chelčického, zakladatele Bratrství? Jak sloučit ty dva prvky organicky? O tom zase přemýšlím, když se teď dívám na naše první české vojsko. Čech, svou zeměpisnou polohou a sousedem, je nucen býti udatným, je nucen být udatným uvědoměle - promyšlená udatnost - toť Žižka a Chelčický v každém z nás.

   Válka Čechovi není účelem, jen prostředkem zabezpečujícím naší národní samostatnost. Chceme, musíme být samostatnými. Proto bojujeme na straně spojenců, neboť oni proti německému pangermanismu prohlásili za cíl války samostatnost všech národů, i menších a malých. Bojujeme pro samostatnost českého a slovenského lidu, bojujeme za svobodu Evropy a lidstva. Člověčenstvo není nic nadnárodním, nýbrž demokratickou organisací národů - národů uvědomělých, kulturních. Jsme proto štastni, že můžeme obětovat pro lidstvo a náš národ všecko - i naše životy, a více - životy našich drahých doma. . .

   Štěstí v té veliké odpovědnosti."

 

Dne 20./7. srpna 1917.                                                                                                          T. G. MASARYK.

 

 

 

P Ř E D M L U V A

 

   Pamětní kniha 1. pluku není žádnou monografií vyčerpávající jeho dějiny.

   Poměrně krátká doba, která nás dělí od chvílí, kdy bylo žito, nač nyní vzpomínáme, nedovolila, aby materiál byl srovnán, roztříděn a zpracován methodicky, jak toho vyžaduje věděcká práce. Knize nepředcházelo žádné soustavně napsané dílo, o něž by bylo možno se opříti. Co jest po ruce, jsou jen kronikářské zápisy jednotlivých rot a oddílů pluku, někde bohatě propracované, jinde naopak dosud velmi kusé, dále vzpomínky a denníky jednotlivců a různé články příležitostné. Ba i lhůta, která byla stanovena k vydání knihy, aby vojíni pluku ji obdrželi dříve, než vyjdou z jeho svazku, nutila ke stručnému zpracovaní a rovněž tak vedla k němu tíseň našeho knihtiskařského průmyslu a snaha nezdražiti knihu nad dostupnou cenu.

   Tak kniha nemohla se státi více, než jest: Vojínům pluku upomínkou na pluk, jehož historii přináší slovem i obrazem, a těm, kdo se zajímají o dějiny naší zahraniční revoluce, náčrtem vývoje, života i činnosti jednoho z nejstarších jejích bojovníků. A všem: Obrazem hluboké a čisté lásky k rodné zemi, takové lásky, jež se rodí a zahoří zřídka i v životě celých národů, lásky, jež má hloubku náboženství a sílu titanského vzdoru a jež nás tam za hranicemi živila a prohloubila a smrt našich bratří učinila krásnou a svatou. -

   Historický materiál shromáždil por. Pavlík, plukovní archivář. Kromě uvedených záznamů a článků použil hlavně stručné, ale výstižné stati podpluk. Klecandy o České Družině, dále svých zápisek a ve velké míře úředních "Relací z bojů 1. pluku se sovětskou vládou", v nichž plukovní pobočník kap. Endt shrnul všechna fakta bojů tohoto období se vzornou přesností a názorností.

   Za dnešních poměrů jest nutno v úvodě k této knize pronésti několik slov, jež budou zníti jako obrana. Jdou těžko s péra, protože značí brániti se doma neoprávněným výtkám a nespravedlivým obžalobám, sotva jsme se vrátili, u vědomí plně a čestně vykonaných povinností. A obhajovati se proto, že jsme musili se sovětovou vládou bojovati o svůj život a v bojích na magistrále hájiti existenci celé padesátitisícové armády, byť jsme bojovali s kýmkoliv, dokazovati a opakovati, že boje tyto nám byly vnuceny - jest vojínům, kteří příliš žili ve středu událostí a ne pohodlně na jejich okraji, větší útrapou než boje samy. Z fakt, která svědčí o tom, že co se stalo, státi se muselo, jest v této knize podán jen zlomek. Fakta jsou zapsána bez hněvu a zášti: Vždyť nikdo jiný nemá tak hluboce vkořeněný smysl pro potřeby svého státu, své republiky, kterou pomáhal budovati již před jejím stvořením, jako právě starý dobrovolník československé armády. Proto zajisté nechce, aby jeho minulost jakkoliv vázala ruce a určovala cestu celého národa. Ale také nedopustí, aby byl snižován za to, co jeho pud sebezachování, zázračný cit bratrství a starost o dobro vlasti nedovedla a nemohla rozřešiti jinak.                                                         Frant. Langer.

 

 

 

I.  Č E S K Á  D R U Ž I N A.

 

   Česká Družina je základem, z něhož vyrostl 1. střelecký pluk  "Jana Husi". Dějiny 1. pluku jsou pokračováním dějin České Družiny. Existuje tedy 1. pluk již od r. 1914 svým prvním bataillonem, t. j. původní Českou Družinou, která 1. ledna 1916 (data označená zkratkou st. st = starého stylu, jsou počítána dle ruského Julianského kalendáře) byla přejmenována na 1. československý střelecký pluk.

   Bývalý příslušník České Družiny, nyní podplukovník Klecanda, píše o začátcích a životě této naší nejstarší vojenské části následovně (Čs. Voják č. 27 - 28):

   "Již třetího dne po vypuknutí války, 22. července 1914 (starého stylu kalendáře), podali zástupcové moskevského "Českého komitétu" ruskému ministru vojenství návrh české legie a 24. července 1914 petrohradský "Český spolek" jednomyslně přijal návrh na utvoření zvláštního českého oddílu v ruské armádě. Dne 6. srpna 1914 ruská vojenská rada schválila zřízení "České Družiny", která se měla formovati v Kyjevě. Jediný český list tehdy v Rusku vycházející, Švihovského "Čechoslovan" v Kyjevě, psal podrobně o této akci, a v ruských novinách uvěřejňována prohlášení a výzvy jednotlivých organisací ke vstupu do vojska. V ruském tisku objevovalo se mnoho sensačních zpráv o Husitském vojsku atd., leč zprávy ty brzo umlkly, jelikož vlažná část ruské žurnalistiky byla pod vlivem nepřátelské nám orientace. Na př. "Ruské Slovo" v Moskvě svému nejlepšímu válečnému korespondentovi Lembičovi do r. 1917 soustavně neuveřejňovalo četné jeho telegramy o Češích.

   Leč tato nevšímavost i jiné překážky neutlumily nadšení československých krajanů, a bylo přikročeno k organisaci Družiny. Proto vysláni byli českými komitéty z Kyjeva a z Moskvy emisaři po celém Rusku; zakypěla práce, jež korunována byla úspěchem."

   O duchu, v jakém se Družina rodila, píše nynější velitel 1. pluku podpluk. Kutlvašr ve své vzpomínce, uveřejněné v Almanachu pluku, věnovaném v Irkutsku poselstvu z vlasti. Tato vroucí vzpomínka jednoho z prvých bojovníků za Svobodu, líčí dějinné okamžiky takto:

   "Čechům v cizině, specielně v Rusku, před vypuknutím války v r. 1914 bylo jasno, že poměry doma dlouho se udržeti nemohou. Mluvilo se o revoluci v Čechách, vlastně očekávali jsme ji, nechuť ke všemu rakouskému projevovala se na každém kroku. Ačkoliv bylo podobno pravdě, že sarajevský atentát je pouhým počátkem, přec jen vyhláška o mobilisaci v Kyjevě značně nás vzrušila. Většina nás byla rakouskými poddanými a ruské úřady nedělaly naprosto rozdílu. Češi plnili věznice společně s Maďary a Němci. Vypovědění vojny Německem Rusku bylo známo v neděli 20. července 1914 st. st. Několik dní po tom následovalo vyhlášení vojny Rakouskem. Rakouský konsulát v době napětí projevil neobyčejnou čilost, aby vynutil plnění rakouských povinností, ovšem jeho vyzvání o povolání do zbraně a odjezdu z Ruska nikdo neposlechl, a již tenkráte začalo se proslýchati, že neuposlechnuvších bylo tisíce, snad i desetitisíce. Odřeknutí nebylo snad organisováno, nýbrž byl to pouze přirozený pud každého jednotlivce, který nutil ukončit poměr s nenáviděnými. Většina jich byla internována, vsazena do věznic a vysílána dokonce i na Sibiř. U Rusů bylo nadšení a zápal pro boj hlavně s Rakouskem. Byly nekonečné manifestace tisícových zástupů, které s obrazem cara a za zpěvu "Bože carja chrani" procházely ulicemi a demonstrovaly proti nepřátelským konsulátům a poddaným. Zvláštní bylo, že zuřivé útoky mířily vždy proti rakouskému konsulátu, nikdy proti německému.

   Češi a Slováci stáli jen jako diváci, avšak instinkt jednotlivců vedl je již do organisací, které si předsevzaly původně pomáhati uvězněným a internovaným. Ústní podání mluvilo, že v Moskvě a v Petrohradě zřízena byla "Česká legie" z dobrovolců v ruské armádě. (Poukazuji na to, že dříve než vznikla "Družina", pomýšlelo a mluvilo se o "Legii". Tedy poslední náš název ve vlasti vyskytoval se již tenkráte.) Ovšem to byly jenom předpoklady nebo plány malých složek českých kolonií.

   Avšak již 27. července v Kyjevě byla manifestační schůze v sále "Kupečeskogo sobranija". Svolal ji "Český komitét" a sešlo se na 3000 lidí z Kyjeva a okolí, dokonce až i z Volyňské gubernie. Vystoupilo několik řečníků, jako Jindříšek, Zeman a jiní; výsledkem manifestace byla bouřlivá demonstrace protirakouská, provolání hanby císaři Františku Josefovi I. a počátek válečného poměru k Rakousku . . . Totéž dálo se v Moskvě a v Petrohradě, a výsledek se v brzku ukázal: Čechům a Slovákům dány úlevy a příkazem byli postaveni na roveň spojeneckým poddaným.

   "Český komitét" existoval dále s názvem "Českij komitet dlja uspomoščestvovanija žertvám vojny", začaly proskakovati určitější zprávy z Petrohradu, Moskvy o vyjednávání s ruskou vládou o zřízení samostatné české dobrovolecké jednotky bojové. Na 10. srpna byla v kyjevské Sokolovně svolána schůze Čechů, na níž referoval p. Rajman z Petrohradu o zdárném pro nás výsledku vyjednávání s ruskou vládou a o souhlase ku formování vojenského oddílu. Schůze měla nadšený průběh a po ní přihlašovali se dobrovolníci. Všichni ti, kteří na první výzvu vystoupili, byli nadšeně zdraveni a líbáni. Zapsalo se asi 40 dobrovolníků různého věku a povolání. Všichni, kdo zůstali stranou, slibovali podporu a práci v týlu v jejich prospěch. Bylo řečeno, že během 3 neděl začne se formovati Družina.

   Drobná práce pokračovala a ve svátek dne 15. srpna svolána druhá schůze, na níž vystoupil p. Tuček z Moskvy. Jeho referát a ohnivá řeč měla veliký úspěch, takže svým proslovem nadchnul přítomné, že se přihlásilo nových 100 dobrovolníků. Mluvili i již zapsaní dobrovolníci s nadšením a touhou co nejdříve se pomstíti Rakousku. Všichni řečníci tušili, že boj, který na ně čeká, bude těžký a krvavý a ne pouhým slavnostním pochodem do Prahy.

   Tenkráte nemohlo býti žádné pochybnosti, že naše "Družina", kterýžto název se již uplatnil, bude vojskem bratrským, dobré vůle, nadšení, pevného přesvědčení a touhy zemříti za své ideály a splnění své národní povinnosti.

   Asi 17. srpna konal se odvod. S tlukoucím srdcem podcházeli dobrovolníci a s obavou, aby nebyli odmítnuti. Jaká radost následovala po "goden" (schopen) neb "nu ládno" (nu dobře) našeho prvého lékaře! Odvedenci s hrdostí připínali si na kabát červeno-bílou růžičku, znak přiznaného již dobrovolce. Jaké zklamání a zármutek způsobilo odmítnutí lékaře bylo pozorovati na těch, kteří tělesně byli slabší než jejich dobrá vůle. Avšak prosbami, ba dokonce i slzami obměkčili lékaře, že u mnohých své odmítnutí odvolal, vždy však s poznámkou "na vlastní zodpovědnost", čímž ovšem nikoho nezastrašil.

   Ihned potom následovala krásná doba "Družiny". S nedočkavostí a vítězoslávou měnili dobrovolci občanský oděv za nemotorné boty kazonní (erární), blůzy největších čísel byly tenkráte nejkrásnějším hávem, červenobílé stuhy okolo celé čepice byly nám čímsi svatým. Ruští náčelníci, přidělení k nám, za každý sebe menší projev přízně k naší věci, byli zbožňováni.

   S napětím pozorovány válečné události, každý krok Rusů ku předu znamenal nové naděje. Věřili jsme v mohutnost a neodolatelnost ruské armády a počítali jsme, že do Vánoc budeme doma. Ovšem to byly jen sny, v duchu však každý cítil, že tak rychlé ukončení není možné. Mluvili jsme o "Českém království" s Romanovskou dynastií, s uspokojením vítali jsme manifest Nikolaja Nikolajeviče o malých slovanských národech, věřili jsme caru, Slovanstvu a ruskému národu, od něhož jsme čekali svobodu.

   Každou novou vojenskou zprávu vítali jsme s nadšením a chvěli se obavou a nedočkavostí. Obavou, abychom nebyli slabými, a nedočkavostí, abychom neopozdili se v boji, abychom odplatili těm, kteří již s mlékem matčiným byli námi nenáviděni. Však nikdo tenkráte ani zdaleka nemohl tušiti, jak trnitá cesta nás čeká, kolik radostí, utrpení, bolu a zklamání souzeno prožíti a jakých výsledků docílíme.

   Oběti těch, kteří padli na pětileté dráze vojny byly výhonky a poupaty, ze kterých vykvetl nám čarokrásný květ - svoboda a samostatnost."

   "Již v druhé polovině srpna 1914 do Kyjeva - pokračuje historická stať podpl. Klecandy - do uprázdněných místností starého Michajlovského monastýru začaly se sjížděti hloučky dobrovolců ze všech končin Ruska.

   Vojenské formování "České družiny" svěřeno veliteli vojsk Kyjevského vojenského okruhu, jenž naznačil kádr ruských důstojníků i poddůstojníků a velitelem Družiny jmenoval podplukovníka Lotockého, bývalého velitele disciplinárního praporu. První hlouček dobrovolců přijel do Kyjeva 19. srpna z Petrohradu, po dvou dnech přijeli z Moskvy, brzy potom sebrali se dobrovolci kyjevští. Dne 1. září 1914 byli v Kyjevě již i dobrovolci z Volyně, Varšavy, Oděsy, Charkova, Rostova na Donu a Kavkazu. Z nich všech sformovány byly první tři pěší roty.

   První rota byla sestavena hlavně z dobrovolců petrohradských, moskevských a částečně oděsských i kavkazských. Velitelem jejím jmenován štáb. kapitán D. N. Zembalevskij, typický Malorus, dobrosrdečný aktivní ruský důstojník, jenž všeobecně byl nazýván "náš papáša".

   Druhá rota utvořena hlavně z dobrovolců kyjevských a charkovských. Velitelem byl poručík Pavlov, jehož líčí plukovník Švec, že to byl "člověk na pohled zamračený a přísný, ale čím dále, tím více sympatický". (Denník pluk. Ševce, I. díl.)

   Do třetí roty zařazeni hlavně dobrovolci z Volyně, Varšavy a Rostova na Donu. Velitelem naznačen poručík Ivšín, kozák, účastník japonsko-ruské války, jehož dosti široké teoretické vojenské znalosti trpěly jeho pohodlností, kterou oddůvodňoval svým názorem na válku: "Vojna je velký švindl."

   Dobrovolci se však sjížděli jednotlivě i menšími skupinami ještě dále, a z nich utvořena rota čtvrtá, jež byla doplněna vydělenými částmi hotových již tří rot. Čtvrté rotě velel z počátku poručík Nachtman, po krátké době zaměněný poručíkem Licinským, mladíkem neustálené ještě povahy, sklonným k lehkomyslnosti.

   Jak patrno, velitelé rot byli Rusové; pouze několik mladších důstojníku bylo Čechů, přejmenovaných bývalých záložních důstojníků rakousko-uherských. Kádr poddůstojnický byl z větší části vzat z disciplinárního praporu a jen částečně byl doplněn Čechy.

   Samozřejmě tito důstojníci i poddůstojníci Rusové těžce chápali naši náladu - proto docházelo k častým konfliktům mezi dobrovolci i velením. Tu ujali se iniciativy jednotlivci z řad Čechů, většinou vůdcové dobrovolníků z jednotlivých měst a těch několik (7) Sokolů, učitelů tělocviku, vyslaných před válkou do Ruska, kteří správně pochopili svůj úkol na Rusi hned již na počátku vojny.

   Slováků bylo v Družině 7, pak 1 Chorvat, 3 Černohorci a několik dobrovolců Rusů. Vzájemný poměr mužstva i k důstojníkům měl býti sokolský, bratrský.

   V rotách, jež pomalu se doplňovaly, začalo se cvičiti dle ruského cvičebního řádu. Cvičívalo se na Vladimírské Horce, s chutí, zpočátku v civilním obleku. Odznakem dobrovolníků Družiny byla bíločervená stuha na čepici. Čety českých vojínů, jdoucí se zpěvem po kyjevských ulicích bývaly často předmětem obdivu.

   Dne 24. září 1914 byl odevzdán Družině moskevskými Čechy nádherný prapor, který přivezl nově jmenovaný velitel Družiny podplukovník Sazontovič. Třeba Sazontovič pěkně působil svým zevnějškem, nebyla jeho volba nejšťastnější. Byl to "heroj moskevských salonů" (Paměti starodružinníka Jarolímka v časopise "Sibiřská Záloha" prvního záložního pluku), ale člověk zbabělý a při tom velmi sprostý. (Denník plukovníka Švece, díl I.) Přivezený jím prapor byl v barvách českých; na jedné straně ruská trikolora, na druhé uprostřed svatováclavská koruna. Později tato strana praporu doplněna byla znaky Čech, Moravy, Slezska i Slovenska umístěnými v rozích. Na žerdi upevněn byl ruský orel.

   Dne 28. září 1914 st. st. konána byla v Kyjevě nezvyklá slavnost. Byl podzimní den sv. Václava, kdy Družina v plném počtu se seřadila na starobylém Sofijském náměstí před chrámem sv. Sofie. Slavnosti byli přítomni hodnostáři vojenští, starosta města Kyjeva, člen dumy V. A. Maklakov, náčelník štábu kyjevského vojenského okruhu gen. Chodorovič, ruský generál ve výslužbě Červinka, zástupci českých spolků a spousty obecenstva. Po vykonání pravoslavných církevních obřadů odevzdán byl prapor veliteli Družiny, jenž jej svěřil praporečníku. (Praporečník České Družiny Jaroslav Hejduk, synovec básníka Adolfa Hejduka, byl stařec idealistického, slavjanofilského smýšlení. Zemřel náhle na Kavkaze r. 1918 při agitační cestě, kterou podnikl na vlastní vrub, pro vstup do československých oddílů armády Denikinovy.) Pak vykonána přísaha na evangelium a prapor líbán.

   "To byl nezapomenutelný okamžik", píše očevidec a účastník slavnosti. "My z Rakouska jsme nebyli zvyklí spatřovati v praporu nějaký zvláštní symbol, ale teď se prsa dmula, srdce bušilo a najednou jsi cítil v očích vláhu. Obřad byl vykonáván dle ruského ritu, každý musel napřed políbiti evangelium a potom prapor. Evangelium, bylo vidět, políbil každý jen tak ve vzduchu, ale prapor každý popad, v pěsti sevřel a přitiskl k ústům, jakoby už v ruce držel splnění svých nejvřelejších snů. Kus látky je to, dvě barvy, ale co ty dvě barvy hovoří člověku, který za jejich čest jde položit svůj život!" (Vzpomínky bra Jarolímka. "Sibiřská Záloha", číslo 1.)

   Po přísaze promluvil Dr. Vondrák (rusky a česky) a podplukovník Sazontovič; slavnost zakončena obvyklým slavnostním pochodem před velitelem a hosty, načež družinníci za nadšeného obdivu obecenstva a s písní na rtech odcházeli s hudbou do kasáren.

   V Kyjevě plynul život družinníků celkem příjemně. Každý měl ještě něco peněz z domova a mohl si přilepšiti. V hospodářství Družiny, totiž hned na počátku byly nepořádky vinou štáb. kapitána Pluto, jenž přeložen byl k Družině z disciplinárního praporu.

   Každodenní cvičení se střídalo se zábavami, až konečně přiblížil se okamžik, kdy Družina vytáhla na frontu za nadšeného provolávání "Na zdar!" četného českého i ruského obecenstva.

   To bylo 9. října st. st. 1914. Družina jela přes Berdičev a přes poločeské volyňské městečko Zdolbunov, kde byla přivítána místními Čechy, na Cholm, kde se měla představiti generálu Ivanovu. Z Cholmu se však obrátila k Radzivilovu, odkudž šla již pěšky k rakouské hranici, kterou dobrovolci přešli u Brodu dne 14. října st. st., plni nadšení, za zpěvu populární vojenské písničky: "A já více přes hranice mašírovat nebudu." Na hranici sňaty s čapek bíločervené stuhy. "Nikdy nás tehdy nenapadlo" praví plukovník Švec (Denník díl I.), "že by mohla ještě přijíti doba, kdy přes ty hranice budeme ještě utíkati." Vždyť právě v těchto dnech odehrávala se generální srážka na řece Sanu, po které desorganisovaná rakouská armáda prchala ve zmatku do Karpat, do Uher a ku Krakovu.

   Z Brodu šla Družina přes vesnici Čechy, Krasno a Kurovice do Lvova, aby očekávala dalších rozkazů. Ve Lvově konal generální gubernator Haliče hrabě Bobrinský v carský den 21. října 1914 slavnostní přehlídku I. roty Družiny. Dne 23. října st. st. odjela Družina ze Lvova přes Ravu Ruskou do Jaroslavi, kde 26. října byla přehlížena populárním hrdinou z balkánské války generálem Radko Dmitrijevem. Odtud vypravilo se také několik poslů přes nepřátelské posice do vlasti, aby tam oznámili existenci České Družiny. Z Jaroslavi odešla Družina do městečka Lancutu, odkudž nastává vlastně již období válečné činnosti jejích dobrovolníků.

   Štáb III. ruské armády, sestávající z význačných osobností, jako Radka Dmitrijeva, Duchonina, Diterichse a j., správně ocenil Českou Družinu; Družina byla přidělena k oboru gener. ubytovatele, aby vykonávala službu výzvědnou.

   Z Lancutu odešla 1. rota k 44. pěší divisi, s kterou se setkala v Sedziszowě; v jejím čele pokračovala v pronásledování Rakušanů ustupujících z Tarnova. 2. rota odešla k XII. armádnímu sboru, 3. rota teprve z Tarnova od štábu Družiny, 12. listopadu, a to: 2. a 3. četa k 5. pěší divisi, 1. a 4. četa k 42. divisi. Konečně odešla i 4. rota k 11. divisi. K prvním srážkám s Rakušany došlo 6. listopadu st. st. u stanice Niedzieliska a Borženčju (sz. Tarnova)."

   V soustředěné historii Družiny, jak ji napsal podpl. Klecanda, a již my zde v plném znění otiskujeme, není ovšem možno zaznamenati veškerou činnost jednotlivých rot. Ba, není ji možno ani obsáhnouti v naší Pamětní knize, neboť tato činnost v celku i jednotlivostech vyžadovala by vlastních rozsáhlých dějin.

   Jako příklad její bohatosti uvádíme historii první roty za rok 1914, vlastně za pouhé tři měsíce:

   Cestu z Kyjeva na frontu vykonala 1. rota s druhými rotami České Družiny. 9. října r. 1914 vyjela z Kyjeva, 14. přestoupila na pochodu z Radzivilova do Brodů hranice haličské, čtyřmi únavnými pochody dorazila do Lvova, odkud drahou se dostala do Jaroslavi. Po vřelém přijetí Družinníků gen. Radkem Dmitrijevem, velitelem 3. armády, rota byla přidělena ku štábu 44. pěší divise, nacházející se v městečku Sedziszowě. Cesta vedoucí přes Řešov trvala 5 dní; v Lancutu rozešla se rota se štábem Družiny po "tklivém" rozloučení s pluk. Sazontovičem. Kromě rotného velitele byli v rotě tehdy ještě 3 důstojníci: podp. Čeček, podp. Petřík a podp. Jakušev (Rus). Dobrovolci byli většinou z Moskvy, mezi nimi několik Jihoslovanů. Poddůstojníci byli Rusové. V Sedziszowě rotu pozdravil velitel divise gen. maj. Dobronin, v němž rozvědčíci záhy poznali znamenitého člověka i vůdce, milovaného svými vojáky.

   První dny rota šla v čele kolony hlavních sil divise za nepřítelem, který snažil se odpoutati. Jaké požadavky byly kladeny hned z počátku na vytrvalost a svěžest Družinníků, o tom svědčí délky pochodů i zvláštní úlohy vykonávané jimi tehdy, kdy ostatní části oddychaly. Tak 1. listopadu jdou od 8. hodiny ranní do půlnoci a potom jim přikázáno vysunouti se přes 2 versty před přední hlídky a slíditi za nepřítelem, v 7 hodin ráno opět dále; šli až do 8. hodiny večerní a na noc vystavovali zástavu. 3. listopadu ve 3 hodiny ráno vyšli na rozvědku ze vsi Machova přes Tarnov k dědině Biala a vyšetřili, že nepřítel ustoupil za řeku Dunajec. Několik dobrovolců přepravilo se na chatrném prámu na druhý břeh a vystavilo zde stráž, rota obsadila západní okraj vsi Biala a vyčkala tam příchodu hlavních sil. Za úspěšně splněnou úlohu dostalo se jí díků velitele divise. 5. listopadu postupuje opět dále v čele kolony až do města Radlova, odkud vysílá dvě partie rozvědčíků. První, 26 lidí vedených podp. Petříkem, zjistila, že rayon Ruda-Medzelisko-Podrylov je obsazen jízdou a ve vesnici Ščurovo je umístěna nepřátelská artillerie. Skupina tato byla napadena nepřítelem. Prvými obětmi byli: ubiti Vosický Václav, Řehák Ant. a Černohorec Džuro Nikolič a pohřešováni Ptáček Alexandr, Datel Josef a Galíček August; raněni 4 dobrovolci. Skupina podp. Čečka, čítající 28 lidí, atakována četou husarů, leč odrazila zdařile útok ohněm a obrátila na útěk jezdce zůstavší na živu. Napadení obou rozvědek bylo předehrou velikých bojů zastavivších se Rakušanů s celou divisí. 7. listopadu šla rota opět v čele divise k Pitborovu a 8. listopadu večer obsadila výšinu 194. Zde zadržela protivníka snažícího se prorvati frontu od vsi Russie. 9. listopadu ráno další pochod směrem na Kyjany; po dobu boje trvajícího až do 10. listopadu ráno tvořila rota plukovní zálohu. Nepřítel ruskému náporu ustoupil a večer slídili naši rozvědčíci v rayoně Filipovic i Košic, kde skupině podp. Petříka podařilo se zpozorovati baterii, chystající se vyjeti na frontu. Dána ihned zpráva naší artillerii, která přinutila nepřátelská děla zmizeti. Při tom dostala se rozvědka do přestřelky s nepřátelským řetězem v síle roty, jejž obstřelem s křídla donutila zalehnouti a vytrvati až do příchodu roty Kameneckého pluku. 11. listopadu obsazena celou rotou ves Kačkovice, odkudž další rozvědka pod vedením podp. Čečka vyjasňuje přesně rozložení, sílu i druhy vojsk protivníkových v okruhu vsí Lapšov, Košice i Jankovice. Naší artilerii ukázáno přesně, kde se nacházejí nepřátelské okopy. Z nich nepřítel záhy vybit. Partii podp. Čečka sesílil zbytek roty a způsobil odstupující pěchotě svou palbou veliké ztráty. Den potom odešla rota na oddych, dorazila ku štábu Družiny do Tarnova 16. listopadu. Před městem potkal ji gen. Radko Dmitrijev a zastaviv svůj automobil, pozdravil ji a připjal Svatojirký kříž 4. stupně podd. Dembskému.

   V kasárnách v Tarnově 3 dny rota odpočívala, potom odešla se štábem Družiny do města Bochně, konajíc úctyhodně dlouhé pochody. Z Bochni 23. listopadu vyslána rozvědka, vedená podp. Petříkem do Věličky a dále ku Krakovu, které se podařilo dostati se až na 14 verst od Krakova. 25. listopadu oddělila se rota opětně, postupujíc v pravomoc štábu 44 p. divise. Po cestě k němu u vsi Muchova trpěla dělostřeleckým ohněm. Raněni 3 dobrovolci, z nichž záhy zemřeli Jedlička Vladimír a Hlasivec Ant. 26. listopadu dostihla sídla štábu, vsi Lipnica Gurna. Za boje trvajícího po celý den 27. listopadu rota byla v záloze Baturinského pluku; večer vyslány jí 2 skupiny rozvědčíků od vsi Leščina směrem k Lapanovu, které zjistily hromadění sil nepřátelských na úseku divise a při svém pozorování byly ostřelovány artillerií. Následující 4 dny rota ustupuje s divisí k Tarnovu a 3. prosince přidělena byla ke Kameneckému pluku, aby vykonala výzvědnou službu. 4. prosince po poledni, přepravivši se beze ztrát pod silným dělostřeleckým ohněm přes řeku Bialu, rozestavuje se mezi prapory Baturinského a Kameneckého pluku. Zde v noci našimi rozvědčíky vzati do zajetí 3 polští legionáři.

   Po krátkém oddychu opět 10. prosince tři naše rozvědky přinášejí důležité zprávy o nepříteli z nočních výzvědů a 11. prosince vystupuje podp. Čeček s partií 20 lidí s úkolem proniknouti do města Tuchova, seznati možnost přepravy a sílu nepřítele. Při této rozvědce zajato v Tuchově energickými a vynalézavými rozvědčíky 115 Maďarů. Podp. Čeček za to navržen k vyznamenání řádem sv. Jiří 4. stupně a rotě poděkoval náčelník divise za výborné služby. Tím skončena práce roty v 1914 roce. Konec roku strávili Družinníci oddychajíce a cvičíce v Tarnově. 1. ledna 1915 začali stříleti Rakušané do Tarnova 42 cm děly. Několik nábojů padlo i do rayonu roty. (Při tomto ústupu třetí armády ocitl se v nebezpečí i štáb Družiny v Tarnově . . .)

   Práce druhých rot na frontě byly téhož druhu, jen jména jsou jiná, avšak obětavost i vytrvalost u všech jest stejná.

   "4. prosince 1914 - pokračuje podpl. Klecanda - děžurný generál štábu III. armády rozkazem čís. 9502 uvědomil štáb Družiny o tom, že vrchní velitel na mnohé žádosti zástupců Čechů v Rusku, dovolil vstupovati do České Družiny vytvořené v Kyjevě též dobrovolníkům z řad zajatců. Již před Vánocemi 1914 okolo 300 právě zajatých Čechů přišlo v Tarnově ke štábu Družiny, kde pod vedením českých cvičitelů, většinou z řad Sokolů, byli připravováni ku doplnění prořídlých rot. V prvé polovici ledna 1915 vykonalo okolo 250 z nich přísahu a byli rozděleni po rotách. V prvých měsících 1915 roty České Družiny horečně pracují v Karpatech a smělými rozvědkami pomáhají ruskému vojsku krok za krokem probírati se za hřeben hor. 1. a 2. rota v rayoně Mezilaborče a Zborova v Saryšské stolici (nutno rozlišovati od Zborova v Haliči, proslaveného vítězstvím československé brigády) ocitla se na půdě našeho státu. 4 rota pracovala v téže době v rayoně Gorlice a 3. na Dunajci západně Tarnova.

   Když 22. března Rusové dobyli Přemyšlu, zdál se býti osud Rakouska zpečetěn. Každý snil o triumfálním pochodu za rozbitou rakouskou armádou na Moravu a do Čech, každý viděl svou vlast již svobodnou a volnou. Nadšení dostoupilo vrcholu, když v rayoně Zborova na bardějovském směru v Karpatech první půlrotou 2. roty Č. D. zajat byl 28. pluk. Organisovanými rozvědkami vzaty 2 polní stráže a obvaziště 28. pluku s drem Greifem. Na základě dotazu zajatců sestaven plán útoku na posice 28. pluku, jenž propuštěným ze zajetí drem Greifem, jakož i českými letáky byl zpraven, že proti němu stojí Česká Družina. Nekrvavý útok na posice 28. pluku proveden v předvečer Velikonoc, 3. dubna 1915 st. st., a celý pluk (tři prapory) bez výstřelu, s nadšením a za zpěvu českých písní se vzdal . . .

   Přišel však 1. květen nového data. Proryvem u Gorlice a Tarnova přinucuje Mackensen III. armádu ruskou opustiti Karpaty. Ruská vojska ustupují k východu a severovýchodu a s nimi i roty České Družiny.

   V nejhorším postavení ocitla se 2. četa 2. roty a sokolská komanda. Této sokolské komandě, jež sformována byla v Tarnově počátkem r. 1915 pod vedením št. kapitána Uspenského z nejlepších rozvědčíků, podařilo se spolu s ostatními zachrániti se při katastrofě 48. divise v rayoně u Zborova, kde skoro celá 48. divise s generálem Kornilovem padla do zajetí.

   Fronta se zastavila znovu na linii Sanu. Zatím co druhá rota ustupovala v rayoně za Duklou, na říčce Visloku, prvá operovala proti Sieňavě, čtvrtá proti Ležajsku a třetí u Niska a Rozvadova.

   Tehdy podařilo se v několika místech přejíti v protinástup a docíleno několika vítězství, z nichž nejskvělejší bylo u Sieňavy (13.-26. května 1915), kde byla rozbita celá rakouská divise, skládající se většinou z českých pluků, zajaty skoro celý 36., 21. a 68. pluk; vítězství docíleno bylo jedině na základě rozvědek 1. roty.

   V květnu 1915 vypověděla Itálie válku Rakousko-Uhersku a tak znovu sesílila naděje v srdcích družinníků.

   Leč brzy na to padl Přemyšl opět Rakušanům do rukou a ruská vojska musela opustiti těžce dobytá, slovanskou krví zbrocená pole Haliče. Roty České Družiny, jež stále byly ve svazku III. armády, ustupovaly s českými vojsky k severu. Družinníci přešli Taniev, Vieprz a Bug, byli svědky hrůz spěšného ústupu vojsk i tragického útěku polských běženců, na cestu svítily jim ohnivé plameny vypalované Polsky, viděli velkolepé divadlo požáru Brestu, procházeli panenskými lesy Grodenské gubernie, Bělověžským pralesem a zapadlými běloruskými vesničkami. Po celou dobu strašného ústupu, nehledě na vysilující pochody, každou noc družinníci chodili na rozvědky, vyčkávali protivníka a poslední opouštěli jako arriergard posici jednu za druhou, až octli se v pověstných pinských močálech, kde se v září konečně posice zarazila."

   Vhodnou ilustrací těchto těžkých dob jest činnost druhé roty v tomto období, jak jest vylíčena v jejím denníku:

   "Začátkem května, kdy německé korpusy u Gorlice prorvaly ruskou frontu a vrhly se v týl III. armádě Radka Dmitrijeva, počali jsme (t. j. 2. rota) rychle odstupovat.

   Na druhý den nepřetržitého pochodu, kdy třeba bylo nám již oddychu, před Duklou nám velitel sdělil, že jsme Němci obkrouženi. Z týlu bylo slyšeti střelbu z německých automobilových děl, které rozbíjely naše odstupující obozné části.

   Mezi námi bylo rozhodnuto, že my, dobrovolci z rakouských vojáků, za každou cenu se prodereme ještě téže noci, ostatní dobrovolci s velitelem zůstanou u velitele divise, kteréž rozhodnutí pak bylo změněno: "společně v noci postupovati s ruskou jízdou, ruskými rozvědčíky a Čerkesy a uvolňovati cestu ruské armádě v zadu." A to se téže noci s napnutím všech sil podařilo.

   Druhý den vysíleni dosáhli jsme městečka Krošna. Druhá četa byla u 48. divise, která ustupovala poněkdu později, a jež byvši blíže Dukly obklíčena nepřítelem, svedla s ním tuhý boj; tam padl do zajetí generál Kornilov, ale naši dobrovolci, nasadivše veškeré síly, šťastně vyvázli.

   V odstupu se velmi rychle pokračovalo a až za Sanem jsme se na několik dní zastavili. Naše postavení bylo v tomto čase ještě obtížnější. Dobré ruské vojsko, z části pobité, z části zajaté, doplněno bylo ratníky (záložními vojíny), kteří nám na posici velmi ztěžovali práci. Často se nám stávalo, že snáze jsme se pohybovali pod rakousko-německými okopy, než mohli se vrátiti opět do okopů ruských, kde Rusové, nevyčkavše propustku (hesla), vítali nás palbou.

   Druhá četa opět se spojila s námi u 49. divise, avšak ne na dlouho, protože na jakémsi lesním chutoru již za hranicemi Haliče opět byla přidělena k 48. divisi. Nastoupili jsme pochod za velikého parna a k štábu 48. divise, který stál as 18 až 20 verst od nás na chutoru Kozáků, dorazili jsme o 11. hodině noční za úplné tmy. Přišel nás přivítat nový velitel divise gen. Novicky, nástupce Kornilova, který po tmě k nám pronesl asi tuto řeč po krátkém vojenském pozdravu:

   "Já vás nevižu molodci, no já čuvstvuju, čto vy heroi, čto vy charoší soldati. Skolko u vás patron?" Po odpovědi našeho velitele dal příkaz, by se dostavili 3 kozáci jako průvodci, a nám, bychom se okamžitě rozdělili na tři party a odebrali se ke třem různým plukům divise na přední linie a vyšli ještě téže noci na rozvědku. My, ač velice unaveni, složili jsme svoje rance na kraji lesa a odebrali jsme se po svém naznačení. Moje představa o veliteli divise byla, že bude dělati větší nároky na naši práci, než činíval generál Kornilov. Po několika asi 4-5 dnech šli jsme obsadit s ruskými rozvědčíky okopy. - Divise odstupovala. Druhého dne našeho pobytu v okopech našemu veliteli bylo sděleno, že v našem týlu byly chyceny už dvě nepřátelské rozvědky - my vydrželi ještě do deseti hodin večer; pak teprve dán příkaz k odchodu, když již počaly rakouské části přecházeti v útok. Probírali jsme se lesy, kol hořících vesnic a ráno dostihli jsme folvarku Michalovice, kde nás čekal velitel divise s připravenou snídaní. Veškeré pozdravy jako i povely prováděly se šeptem. Po snídani nastoupen rychlý další odchod, již za přítomnosti kozáků. Po celodenním pochodu přešli jsme městečko Krásnobrod, které již hořelo, když linie ruská nad Krásnobrodem, na které jsme se měli zdržet, byla s prava Germánci prorvána. Zámošči, kam jsme dorazili o 11. hod. noční a kde zamýšleli jsme se ubytovat, za půl hodiny bylo napadeno Němci, a my byli nuceni k dalšímu ústupu. Zarazili jsme se teprve druhého dne v poledne ve vesnici Laziska a zdrželi se tam jeden den. Pokud bylo možno, cestou se všechno ničilo, vesnice, které byly liduprázdné, se zapalovaly, dobytek pobíjel. Na to jsme odstoupili do vsí Majdanu Jiloveckého a Filipin. Zde opět počaly úporné rozvědky, zjišťování postavení a týlu protivníka. Munice bylo velmi málo. Děl se počítal v divisi poloviční počet, a baterie v čas k tomu určený vystřelila až i náboj denně! U nás bylo 25 patron u muže a 2 až 3 ruční granáty na partii. Často ruští vojáci prosili ne o chleba a tabák, ale o patrony, avšak my jim vyhovět nemohli. Na tomto účastku se nám zdařilo několik rozvědek a při jedné jsme sebrali větší partii zajatců (35 lidí) a dva raněné od třeťáků, krajanů moravských.

   Velitel divise uznal namáhavou práci a zásluhy v tomto krátkém čase, nařídil, bychom práci trochu omezili, a několik dobrovolců vyznamenal. Pro veliký nedostatek nábojů byli jsme nuceni opět ustupovat. Zastavili jsme se kdesi 20 verst před městem Cholmem na jednom folvarku. Druhý den po našem příchodu na ono místo, došel rozkaz dostaviti se ke štábu Družiny, jejímž velitelem byl již plukovník Trojanov, do Cholmu, odkud po příchodu i prvé čety odjela vlakem prvá půlrota k 8. armádě na Volyň, která si vyžádala aspoň část Družiny, o jejichž práci byla dobře zpravena."

   Tak líčí v rotné historii své roty br. Kutman toto období.

 

   Vracíme se opět k dějinám Klecandovým:

   "Jak již bylo řečeno, Družina nevystupovala na frontě nikdy jako celek; její činnost byla výzvědná. Svojí poměrnou inteligencí, znalostí organisace rakousko-uherské armády, jednotností, neudržitelnou chrabrostí a láskou k svěřenému úkolu, lišili se markantně vojáci Družiny od rozvědčíků ruských. Kde nemohl daný úkol vyplniti ruský rozvědčík, posílal se Čech; ruští velitelé byli napřed přesvědčeni o úspěchu. Družinníci docílili v některých oborech výzvědné služby svými individuelními způsoby určité virtuosnosti. Jejich pozorovací smysl nenechával bez povšimnutí ani nejmenšího fakta, pohybu, ba možno říci dechu, jak armády protivníka, tak okolí - terénu. Na základě pozorování sestavili cenná hlášení, která doplněna někdy operativními návrhy, sloužila často hlavním podkladem k válečným operacím.

   Družinníci vynikali dále znalostí ve čtení map, zejména rakouských, a uměním orientovati se rychle podle nich v krajině. Stávalo se často, že družinníci zaváděli ruské roty na nové posice, jelikož je tam jejich představení zavésti nedovedli. Velikou výhodu měli družinníci při výslechu zajatců pro své znalosti jazyků i poměrů všech národů, z nichž sestávala armáda protivníkova. Mohli rychle pročítati u zajatců odebrané časopisy, psaní i zápisníky, třena i stenografické, z nichž vybírali nejdůležitější a obsah jich rychle sdělovali na patřičné místo. Jednotlivci, znalci jazyků, byli vyhledáváni ruskými štáby nejen třetí armády, ale celé jihozápadní fronty, a svěřována jim velmi důležitá práce ve výzvědných odděleních. Svojí svědomitostí a vystupováním přispěli nemálo k zlepšení názorů vyšších vojenských kruhů o České Družině. Dokonce i rakouský generální štáb ocenil správně práci československých rozvědčíků několikerým vypsáním značných cen na hlavy českých zrádců.

   Práce družinníků byla tedy systematická a plánovitá. Příkladem toho bylo zajetí celého 28. pluku v Karpatech, což bylo zásluhou 2. roty a zajetí 36. pluku u Sieňavy na Sanu, výsledek to činnosti roty prvé.

   Služba, jakou prokazovali družinníci ruskému vojsku, byla neocenitelná, o čemž svědčí množství pochval a uznání v ruských rozkazech. Rozvědky byly podnikány často až do týlu nepřítele a některé z nich zapsány budou zlatým písmem do historie československého vojska."

   Citujeme dva z pochvalných rozkazů, jakými loučívali se velitelé částí, jimž byla družina přidělena, se svými českými rozvědčíky.

 

   Rozkaz č. 361, § 2. 9. srpna 1915.

   "Rozkazem 42. pěší divise č. 156 z 5. srpna oznámeno: Po příkazu velitele armády půlrota 3. roty České Družiny odchází tímto dnem od 42. pěší divise.

   Půlrota 3. roty pod velením praporčíka Husáka a jeho pomocníka praporčíka Millera nepřetržitě byla od 14. listopadu r. 1914 ve službě s částmi 42. pěší divise, tak že se může říci, že úplně s ní srostla a se slila. Za tu dobu půlrota se stala naprosto nezbytnou částí jako výzvědný orgán divise. Ve všech těch případech, kdy bylo nezbytně nuto dobý i okamžitých zpráv o rozložení a přemístění nepřátelských částí i o jejich plánech, česká půlrota ukazovala se vždy stejně nutnou jako prospěšnou a přinášela zprávy takové, kterých nebylo možno dosíci naší rozvědkou. Tyto zprávy Češi, pracující jednotlivě i skupinami, získávali téměř vždy v nejsilnějším nepřátelském ohni a často pod přímým vedením prap. Husáka a prap. Millera. Tuto službu Češi konali mnohdy byť i byly okolnosti rozvědky těžké a přes ztráty, které za uplynulou dobu jejich služby u divise činily 15 procent. Za dobu své služby Češi přivedli mnoho rakouských zajatců. S hlubokou lítostí louče se s prap. Husákem a prap. Millerem i s jejich udatnými vojáky, prosím je jménem služby a všech nás, aby přijali naše srdečné ruské spasibo za ten nepochybný a velký prospěch, který přinášeli ruské i všeslovanské věci svou prací a svou oddaností službě po dobu svého pobytu u 42. pěší divise.

Velitel divise gen. major: Envald.

Náčelník štábu plukov.: (Podpis nečitelný.)

 

   Rozkaz 48. pěší divise č. 63, § 2. 16. března 1916.

   9. srpna r. 1915 přišla k mé divisi 4. rota bývalé České Družiny, nyní Českosl. pluku. Jsouce přiděleni k divisi do 24. ledna r. 1916, t. j. po 6 a půl měsíce, Češi súčastnili se mnohých, téměř ustavičných bojů, které měla divise v době ústupu našich armád. Potom za zimní kampaně udatná 4. rota súčastnila se činně mnohých a riskantních rozvědek, podnikaných částmi divise na několika posicích, které jsme museli za zimu vystřídati.

   Zvláště nezapomenutelnou je pro divisi výzvědná činnost Čechů v době našeho přebývání za řekou Styrou, na posici k západu od vesnice Soběščica, kdy pro bojové podmínky, které žádaly, aby pobyt divise v tomto rayoně byl tajný, plukovní rozvědka buď vůbec se nemohla konati, nebo se připouštěla ve velmi omezené míře. Tehdy celá tíha těžké výzvědné práce v lesnaté a močálovité krajině, proti nepříteli živému a ostražitému, spočívala na bedrách Čechů a tuto práci oni vykonali skvěle. Pracujíce neúnavně, bojujíce ve dne v noci, dobývajíce se těch drahocenných zpráv o terénu, nepříteli a jeho posicích, na základě kterých pouze bylo možno vypracovati plán budoucí činnosti, Češi přinesli našim vojskům takový prospěch, jaký může přinésti jen práce těchto chrabrých a udatných vojínů, planoucích vřelou láskou k své zotročené vlasti a plných touhy, dobýt jí svobody i za oběť svého života. Děkujeme Vám, drazí Češi. Divise nezapomene Vaší práce, Vaší krve prolité společně s naší ruskou krví. Kéž nejsou marny Vaše oběti a kéž jsou tím základem, na kterém bude budována jasná budoucnost Vaší vlasti. Ať žijí svobodné Čechy! Na zdar!

   Jménem služby děkuji srdečně veliteli roty podpor. Licynskému a mladším důstojníkům Vilímkovi a Syrovému. Chrabrým Čechům moje "spasibo".

Velitel divise gen.-major svity

  Jeho Veličenstva Novickij.

 

   "Tato vysilující činnost družinníků konána byla za poměrů povětšině velmi nepříznivých a smutných. Nedůvěra, podezřívání, neznalost - to bylo prostředí, v němž žili čeští vlastenci, dávajíce svůj život v šanc, to byl vděk za jejich slovanskou oběť. Nemocní a ranění dobrovolci v nemocnicích pokládány za rakouské zajatce, a bylo s nimi namnoze nakládáno špatně. Po uzdravení nebyli vždy propouštěni zpět k České Družině, nýbrž stávalo se, že posíláni byli i do zajateckých táborů. Byl to skutečně "boj s tmou", jak poznamenává generál Čeček ve svých zápiskách, boj s tmou, nepochopením a nekulturností.

   Již formování Družiny mělo úhlavního nepřítele v germanofilských vojenských a politických kruzích. Dle sdělení generála Diterichsa po přibytí Družiny do Haliče, obdržel štáb III. armády direktivu "co nejdříve Družinu z

likvidovati", jelikož germanofilové ve stavce (hlavním stanu) se obávali špatného příkladu Družiny, v níž od samého počátku vládl demokratický duch, a v níž byl zosobněn odboj proti Němcům a Habsburkům, s nimiž připravovali spolek. Málo bylo vyšších velitelů, kteří měli porozumění pro snahy a náladu Družiny. Jména jich: gen. Chodorovič, Radko Dmitrijev, Někrasov, Duchonin, Dobrotin, Diterichs, Kornilov, Irmanov, Ivanov, Romanovský, podpluk. Zvagincev a ministr zahraničních záležitostí Sazonov, budou zapsána čestně v paměti družinníků.

   Bezprostřední vůdce podpluk. Sezontovič, neměl vůbec porozumění a pochopení pro českou duši a náladu Družiny. A jako cítil se družinník duševně pariem, tak fysicky trpěl, byl hladov, špatně oděn. Po té stránce byl znám hospodář Družiny št. kapitán Pluto, prototyp ruského vojenského hospodáře.

   Vnitřní poměry v Družině poněkud se zlepšily teprve příchodem nového velitele podplukovníka Trojanova (v červnu 1915), inteligentního a chrabrého důstojníka 34. Sevského pluku, který pochopil a upřímně miloval svěřené mu hochy. Jeho zásluhy o vzrůst československého vojska jsou značné. Chopil se velení nad Družinou, čítající okolo 800 mužů, a když odcházel do ruských služeb, mělo československé vojsko již tři pluky a záložní bataillon - okolo 10.000 mužů.

   Řady družinníků za prvý rok války, prožitý skoro nepřetržitě na frontě, značně prořidly. V rotách bylo tehdy průměrně asi 80 střelců. Cíl, který na jaře zdál se býti již tak blízko, byl náhle příšerně daleko. Vše, co se dělo na frontě i v týlu, nedostatek nábojů a zbraní, germanofilství a zaprodanost jednotlivých ruských štábů, odchod Nikolaje Nikolajeviče, aféra Suchomlinova atd., braly poslední jiskřičky naděje z duší nadšenců."

   Přihlášek do Č. D. během 14. a 15. roku ze zajateckých táborů ruských není mnoho. Organisační činnost Svazu byla tehdy v začátcích, a veliké neúspěchy na ruské frontě v r. 1915 vyvolávaly u našich lidí obavy o zdárný výsledek protirakouské akce; bylo mnoho opatrných, jinak ale dobrých Čechů, kteří žádali různé garancie a tak svojí nerozhodností brzdili vývoj celého postupu. Ostatně ani ruské úřady, v jichž moci bylo vyřizování přihlášek, nejevily dosti ochoty, takže ze zajatců českých, kteří byli internováni v různých táborech, během 15. roku se do Družiny nedostal skoro žádný.

   Ještě méně příznivou byla nálada pro Družinu u Čechů v rakouské armádě; byl to následek teroru, který se zvětšil zejména od té doby, kdy se objevili na rakouské frontě němečtí vojáci. Píše o tom J. M. Orságh (dopis došel 18. května 1915 Českému komitétu v Kyjevě): "Vykládá se jim, že Češi násilím jsou donucováni vstupovati do řad ruského vojska. Čechům se vyhrožuje velikými tresty za to, jestliže se nebudou (v případě zajetí) vydávati za Němce. Tímto způsobem rakouská vláda dosáhla, že mužstvo českých pluků, 28. a j., vydává se za Němce. Ač jsou případy, že mluví špatně německy, přece tvrdí, že jsou Němci, ale rození v Čechách, mají však česká jména: Navrátil, Kopeček, Zbořil atd. . . ani se tomu velmi nedivím; při dnešním stavu věcí jsou přímo hrdiny ti, kteří mají odvahu říci, že jsou Češi, a dávají jako takoví cenné informace."

   Přes to však řady dobrovolců zvolna rostly. V září přišla na frontu 5. rota, utvořená z mobilisovaných volyňských Čechů, která pod vedením poddůstojníků z řad starodružinníků statečně hájila čest českého praporu.

   Na konci roku 1915 byly sformovány i 6., 7. a 8. rota, jimž, mimo šestou, dáni za rotné velitele Rusové, kdežto ve starých čtyřech rotách byli důstojníky již pouze Češi. Družina, jež měla již dva batailony, byla dne 1. ledna 1916 st. st. přejmenována na Československý střelecký pluk. Stanoviště pluku byla vesnice Iváň na haličské frontě."

 

 

II.  P R V N Í  P L U K  A  J E H O  P Ů S O B E N Í  A Ž  D O  O D C H O D U  Z  U K R A J I N Y.

 

      Rok 1916 znamená pro naše vojsko na Rusi zdárnou dobu vývoje. Brusilovský nástup jako by rázem odstranil ty nepřekonatelné překážky, které v minulém roce dusily každou snahu po doplnění nebo rozšíření Družiny. Hned z jara 1916 rozšiřuje se první pluk, tehdy ještě "sv. Václava" na brigádu, a jeho velitel, plukovník Trojanov stává se velitelem brigády. V květnu 1916 z prvního pluku vyděleny byly 5. až 9. rota jakožto základ 2. pluku, tehdy zvaného "sv. Cyrila a Methoděje". Během měsíce srpna 1916 doplněn 1. pluk novými rotami: 6., 7., 8. a 5. rotou, která z Kyjeva vyšla poslední dne 18. srpna 1916. Tehdy přišel se s rotou rozloučit poslanec Dürich, políbil velitele čet a daroval jim kytice růží, které si hoši dali za čapky.

   Štáb pluku tou dobou nacházel se v Okonsku, ukrajinském městečku, opodál fronty. Nově přibylé roty složeny byly již skoro výhradně z bývalých rakouských zajatců. Poměry, za jakých byli zde ubytováni, nebyly skvělé, ale vládla všude spokojenost. Večer se zpívalo, pak následovaly rozhovory; při plápolání ohňů pěkně se debatovalo. Hoši si vyprávěli různé historky z rakouské fronty, ze zajetí atd. Mluvilo se, jaké budou v Čechách peníze, jaké zřízení státní, zda království či republika, a tu vždy všichni byli pro republiku s presidentem Masarykem v čele. Neznali se osobně, nevěděli ani, kdo je učitelem a kdo dělníkem, kdo úředníkem a kdo řemeslníkem; u těchto ohníčků poznávali se lidé pouze podle svých povah, a měřítkem jim byla jen láska k vlasti. Bylo obyčejně pozdě k půlnoci, když jeden po druhém ztrácel se a ukládal k spánku v chudičkém polním stanu.

   Na podzim r. 1916 má první pluk ještě pouze dva prapory; první působí na jihozápadní frontě, rozdělen po rotách a druhý očekává podobný úkol; platí dosud nařízení o československých částech, že mohou býti použity pouze k službě výzvědné. Roty druhého praporu, prodělavše praktický výcvik, odcházejí na zimu 1916-17 na frontu; od bahnité řeky Pripjati až do vysokých kopců nad Dorna Vatrou a na sousedním pomezí rumunském, všude potkáváme se buď s některou rotou, místy s půlrotami, někdy i s četami, jimž svěřen jest vymezený úsek fronty, aby na něm konaly služby výzvědné a jiné, které s těmito souvisejí: kreslení posice, pozorování, výslechy zajatců, překlady do ruštiny, němčiny a maďarštiny.

   Ke zdařilým rozvědkám České Družiny ze 14. a 15. roku pojí se v roce 16. a 17. řada nových rozvědek, nyní již rot 1. pluku, které před nimi nijak neustupují do pozadí. Jest nutno zejména zmíniti se o rozvědce, o které poprve byla vydána oficielní zpráva, hlásící celému světu - i ve vlasti byla s radostí čtena - že po boku ruských vojsk bojují i Češi.

   Stan vrchního velitele ruských vojsk 21. ledna (t. j. 3. února) 1916 přinesl o ní tuto stručnou zprávu: "Na jihu od Pripjati v okolí Haluzí naši rozvědčíci, sestávající z Čechů, provedli zdařilou operaci, v níž se zvláště vyznamenal praporčík Syrový." Rozvědka podniknuta byla dne 19. ledna za pomoci 57 vybraných ruských rozvědčíků; našich súčastnilo se 9, všichni pod velením Jana Syrového. Účel byl získati zprávy o činnosti nepřítele a zároveň přepadnouti nepřátelskou polní stráž na výšce 77, při čemž hlavní úlohu měli provésti naši - ruští zůstali v záloze k event. krytí pravého boku. Došlo však neočekávaně k srážce, při níž ruská výpomoc ustoupila a z našich devíti vojínů pět i s prap. Syrovým bylo obklíčeno přesilou. Duchapřítomností velitele a chladnokrevným počínáním každého z obležených nepřítel byl rozražen a naši šťastně probili se ke svým; při vzniklé šarvátce utrpěli polští legionáři, stojící tehdy proti Rusku, ztráty několika desítek mrtvých, kdežto na naší straně zůstal raněn na bojišti br. Olivierius.

   Roty prvního praporu mají tedy zkušenosti od dřívějška a provozují nadále a zdařile činnost výzvědnou a po jejich příkladu zaučují se nově přibylí dobrovolci druhého praporu. Vystihnouti podstatu této práce znamená probrati život a činnost každé jednotlivé roty. Vidíme, jak některé roty vyjíždějí na výzvědy na loďkách po bažinatých řekách minské gubernie (Stochod, Horyně, Pripjati), jiné podnikají horské výpravy v Karpatech; někde proti našim rotám stojí Němci, jinde Maďaři, snáze jest, jsou-li naproti části slovanské. Konečně důležitá byla i ta okolnost, jakou důvěru věnovaly české práci ty různé štáby ruských divisí a armádních sborů, k nimž části naše byly přidělovány, jak ji oceňovaly a podporovaly. V následujícím bude podán přehled výzvědné činnosti rot druhého praporu, jak byl rotami uveřejněn v Č. Sl. Vojáku č. 25 (číslo vydané na oslavu 3letého trvání 2. praporu ze dne 22. srpna 1919).

   Rozvědky 5. roty: Na území z části rumunském v okolí města Brošteny a Dorna Vatry nejjižněji z českých rot působila v 16. a 17. roce 5. rota jsouc takto rozdělena: první půlrota pod vedením br. podpor. Müllera k 26. pěší divisi, od které přechází k 104. pluku; 3. četa je přidělena k 84. divisi 334. pěšímu Irbitskému pluku pod velením br. prap. Fialy; 4. četa pod vedením br. prap. Falty je přidělena k 103. divisi, u které však byla jen krátkou dobu a přidělena též k 84. divisi, 335. Anapskému pluku.

   4. četa vyšla na první rozvědku 25. prosince. Úkolem rozvědky bylo zjistiti terain i opevnění rakouských okopů a přivésti zajatce. Rozvědky se súčastnilo 25 vojínů. Před rakouskými okopy narazili na přední stráž, která po nich otevřela silný oheň. Naši odpověděli palbou též a ranili jednoho Rakušana, kterého zajali.

   27. prosince opět se vydala 4. četa na rozvědku; napadla nepřátelskou stráž, kterou rozprášila a jednoho muže vzala do zajetí.

   31. prosince učinily 4 naše partie náběh na nepřátelské okopy. První pod vedením br. Svatoně (9 mužů) přivedla 12 zajatců, mezi nimi 10 Čechů a 2 Němce od 3. kroměříšského pluku, druhá pod vedením br. Holana (8 mužů) přivedla 6 zajatců různé národnosti, též od 3. pluku. Třetí partie pod vedením br. Bobka našla okopy nepřátelské polní stráže prázdné, čtvrtá, jíž velel sám podpor. Müller, čekala na nepřátelskou rozvědku, která však toho dne nevyšla.

   Třetí četa podnikala rozvědky, s kterých sice nepřivedla zajatců, ale z nichž donesla mnoho důležitých zpráv o nepříteli. Kresleny také plány, všechny důležitější body ostražitě chráněny.

   Partií první čety o 12 mužích byla dne 8. února dobře promyšleným manévrem vzata bez jediného výstřelu nepřátelská stráž 6 lidí. Rozvědka byla tím obtížnější, že napadlo skoro metr sněhu.

   V tu dobu s účastku první půlroty na rakouské straně odvolán byl 3. kroměříšský pluk; báli se proklamací, jež tam naši rozvědčíci rozhazovali a pluk zaměnili plukem maďarským.

   1. března rozvědkou téže čety v síle 14 lidí byla okroužena polní stráž nepřítele a po prudkém, několikaminutovém boji, v němž jsme měli jednoho raněného, nepřátelská stráž pobita, až na jednoho zajatce, který byl vzat jako "jazyk" ke štábu pluku.

   Vyslána rozvědka druhé čety 6. dubna zašla v týl maďarské polní stráži, nepozorovaně zničila drát od elektrických zvonků, jejž Maďaři měli do okopů, napadla stráž, která však zavčas zpozorovala nebezpečí. Rozpoutal se zuřivý boj. Maďaři ustoupili do zemljanek, odkud statečně se bránili. Z našich jsou dva ranění, jeden do prsou, druhý do ruky. Mezitím již sousední stráže, jichž je před linií nepřátelskou celý řetěz, zahajují palbu. Vzat jeden Maďar, stojící na stráži. Do zemljanky rychle vrženy dvě bomby, po kterých doupě letí do vzduchu. Odnášíme naše raněné a šťastně s nimi docházíme do ruských okopů.

   Počátkem března k nám pronikla zpráva o svržení cara. Radost naše i "zemljáčků" jest veliká. Doufáme, že na jaro připravovaný nástup se zdaří. Avšak již za krátkou dobu je pozorovati silný pokles následkem práce různých agitátorů, kteří s maršovými rotami přišli na posici.

   Začíná ponenáhlu rozklad ruské armády. U 26. divise sformován ze všech čtyř pluků, divisi tvořících, nový pluk 769., ku kterému naše půlrota byla přidělena. Pluk je složen z elementů špatných, které byly z pluku vyloučeny a podle toho také byl v něm špatný duch.

   6. května 2. četou vyslána hlídka o 4 mužích k pozorování nepřátelských posic, se sešla s Rakušany, a to s dvěma důstojníky a dvěma poddůstojníky. První dva byli Maďaři, z poddůstojníků kaprál Srb a šikovatel Rusín. Umluveno dostaveníčko na zítřejší den, kdy Rakušané donesou víno a koňak, naši opět cukr a bílý chléb. Druhého dne však přišli pouze dva důstojníci a kaprál, kteří po zoufalém odporu byli našimi vzati do zajetí.

   To již byla také poslední rozvědka 5. roty. Ostatní činnost se omezovala na pozorování okopů.

   Pěkně jest vylíčena činnost šesté roty; nejen vypsány její boje, ale i duch a nálada v ní vládnoucí: Dne 5. října 1916 vyjela 6. rota ze stanice Maněviči přes Sarny, Rovno, Šepetovku a Husjatin do Čortkova, odkud pak pěšky do vsi Džurin. K štábu VII. armády do Bučače přibyli jsme 12. října. Tam měli jsme dostati bližší určení. Šli jsme na posici - na rozvědky, zdálo se nám to vše tak lehké, tak radostné; zajatcům, pracujícím hojně v tomto kraji na stavbě a opravách silnic, na otázky, kam to jdeme, říkali jsme s úsměvem - domů - do Čech, na Moravu! Vždyť šli jsme blíže k domovu, každá versta nás přibližovala k cíli! A necítili jsme, že je nás málo, hrstka, snili jsme o velikém pochodu spolu s ruskou armádou Haličí, ku Krakovu a dál, dál - na Moravu, do Čech.

   Z Bučače rozletěli jsme se jako listy vějíře od Haliče k Břežanům, spojeni jsouce jedinou vůlí, jedinou snahou, pracovati na osvobození domoviny - rozbíjet pouta. A jako krtci rozlézali jsme se podél rakousko-německých okopů, ve dne i za noci, slídíce po vhodném okamžiku, kdy zničit drátěné překážky, prohnati nebo sebrati stráž, zkrátka - nedati klidu, nedati spánku, rušit jich práci, kazit jim plány - vše co jim škodí, pomůže nám, pomůže našim. Za denního světla bylo nás vidět, jak od našich zemljanek hlubokým blátem brodíme se bezednými cestami k ruským okopům, před námi na koni praporčík Medek - "jak svatý Václav", říkali hoši, "před námi jede". V podvečer v přátelských besedách s ruskými vojáky vykládali jsme o svých snech, zpívali a hráli na housle. (Myslili Rusové, že každý Čech na "skripky" zná.) Za noci pak slídili kolem německých stráží, po lesích, lukách. A k ránu zpět znaveni, ubláceni, táhneme k domovu - do Krzywe.

   Roztrháni na 6 - 8 částí, drobnou, podzemní prací splácíme Rusku za milost smět bíti se, smět bíti toho, kdo bije naše doma, smět hladit ty, kteří jsou odstrčeni a zanedbáni - ruské vojáky. Tou drobnou prací splácíme za to, že smíme chodit v šatech, které Rakušan nenávidí, že smíme nositi zbraň, která nám pomůže do domoviny.

   V Toustobabách, kde při 2. četě sídlil "štáb roty", sbíhaly se veškery tepny tohoto života rozvědčíků. Týdně přicházel kurýr z Kozové, Krzywe, Litvínova či Meduchy a vyprávěl, jak žijí v 1. či 3. neb 4. četě. A sebrav zprávy o druhých četách, zas každý spěchal domů - ku svým. Občas přišla i smutná zvěst o smrti či zranění bratří při noční bitce na posici. Avšak nikoho smutná zpráva nezlomila, s tím každý počítal, že může ztratit život - za cenu života jednotlivců dobude národ samostatnosti.

   Klidně dál chodí se k nepřátelským drátům, pozoruje se posice, za dne obkresluje, hledají se polní stráže, přístupy k nim.

   Tak 3. četa v noci z 21. na 22. října provedla rozvědku pod vedením prap. Papouška na účastku 429. rižského pluku. Přiblížili se až k nepřátelským okopům, byli však střelbou z ručnic i bomb přinuceni se vrátiti. Při přecházení opuštěných okopů plných bláta, nacházejících se mezi posicemi, uklouzl br. Hronek Bronislav tak nešťastně, že spadl do okopů a nabodl se na bodák své vlastní pušky; následkem rány druhý den skonal v Trostjanci.

   První a druhá četa odeslány se štábem 41. pěší divise na odpočinek do Nižniova, odkud po 10 dnech vrací se opět do Toustobab. Čety přecházejí od divise k divisi a všude práce dosti. Bláto konečně umrzlo a napadl sníh. Rozvědky staly se zajímavější, chodili jsme jako duchové v bílých chalátech - na sněhu neviditelni - stali jsme se postrachem německých i rakouských stráží. 1. četa dochází denně po dráze k nádraží Haličskému, kde za noci bývá na nepřátelské straně rušno. 2. četa střeží v rajoně Bolšovců po celé noci každé hnutí nepřítele. 3. četa odstraňuje z německých drátěných překážek tabuli s nápisem: "Ploesti und Bukarest gefallen." a 4. četa schází se s českými vojíny od 81. a 88. pěšího pluku a převádí je k nám.

   Přiblížil se nový rok 1917. Ve 4. četě Vánoce slaveny "po našemu", a druhé čety slavily "po ruskému" ovšem jen datu - neb Vánoce byly naše, i vánočky byly darovány našimi důstojníky. V ten den více než kdy jindy vzpomínali jsme porobené otčiny i padlých za ni hrdinů. Po hvězdách posílali jsme domů pozdravy. I na frontě je v ten den klid. A po Vánocích znova celé noci touláme se na rozvědkách po trati u Haliče, u Bolšovce po březích Hnilé Lípy, kolem Šibalína či na "Dikých Lánech" u st. Mečiščov.

   I jinak pracováno; 1. a 2. četa měla pěvecké sbory, vydávaly se psané časopisy: "Karabáč", vydávaný 6. rotou již v Okonsku, zanikl rozdělením roty na mnoho drobných oddílů, každá však četa vydávala list svůj: 1. četa "Povstalec", 2. četa "Bič", 3. četa "Bodláčí" a 4. četa "Důtky". 4. četa 20. ledna uspořádala u štábu 28. divise "Český večer" sestávající z českých a slovanských písní, sokolských cvičení a tendenčních politických karikatur. Přítomno bylo 60 ruských důstojníků. Úspěch večera nečekaný.

   24. ledna 1. četa byla na rozvědce s úmyslem zajati nepřátelskou stráž, která stála u domku u železné dráhy. 5 vojínů postupovalo přímo na stráž, ostatní s čet. Kopalem zašli do tylu stráže. Naše pětka byla zastavena voláním: "Halt wer da!", nač odpověděli vržením bomb. Na to ustoupili, když poznali, že dnes místo 40 mužů silné stráže nacházejí se u dráhy 3 čety asi 100 mužů, a jeden z nich, obávaje se o osud čety, spěchal do okopů k 5. rotě ruského pluku žádati pomoc pro ohrožené bratry. Avšak četa, když poznala sílu protivníka, stáhla se opatrně zpět. Vrátili se pozdě domů a byli vyšetřováni pro podezření, že chtěli přejíti k nepříteli. Po příchodu prap. Podmola musilo jim býti dáno jak velitelem roty, tak praporu zadostiučinění za podezřívání.

   Počátkem února 1., 2. a 4. četa byly štábem VII. armády přemístěny z rajonu Halič-Břežany, kde od počátku se pohybovaly a kde ponechána pouze 3. četa, do rajonu Nádvorná-Stanislavov. 1. četa odchází dne 12. února přímo přes Tismenicu do Stanislavova, 2. a 4. četa odcházejí společně z Toustobab 13. února po umrzlé silnici přes Ustě Zelené, Tismenicu, Otynji, zasněženým krajem na úpatí Karpat do Nádvorné k XVI. arm. sboru. Druhá četa odchází ráno dále do Molotkova, čtvrtá četa zůstala v Nádvorné.

   1. četa chodí již čile na rozvědky na novém svém účastku. 2. četa prohlíží terén za vesnicí Solotvinou a Kriviči. 3. četa opět rozdělena na tři části: 17 vojínů s praporčíkem Fajnorem u štábu 213. p. divise, 14 vojínů s četařem Pavlíčkem v Krzywe ke štábu 74. divise a 17 vojínů s desátníkem Fišerem do vsi Božnikovka ke štábu 108. divise, 4. četa v Nádvorné.

   2. četa pod velením prap. Otty vyšla na rozvědku v noci 23. února za silného mrazu 20°, se 40 vojíny hlubokým sněhem k Jablunce, kde bylo ponecháno 20 vojínů co ochrana, ostatní postupovali na Bogruvku. Překvapili stráž 93. p. pluku a zajali 10 vojáků vesměs Čechů; dva Němci, kteří se bránili, byli ubiti. Hluboký sníh ztěžoval zpáteční cestu. Proklouzli údolím, prošli vesnicí a již byli v bezpečí. 4. četa odchází k 16. husarskému pluku na posici na horu Rypnu (1230 m), druhý den 9. března je telegraficky odvolána do Podhájce.

   27. března část 4. čety a několik vojínů 3. čety počtem 20 - pod vedením prap. Medka po vyhození nepřátelských minových galerií vybíhá z okopů, odstraňují drátěné překážky a spolu s Rusy vrhají se do německých, výbuchem rozrušených okopů, kde používají zmatku a odvádějí do zajetí 15 Němců 46. pluku. Zpráva o tomto odvážném činu byla uveřejněna v rozkaze vrchního velitele ruských vojsk a pronikla do všech časopisů zahraničních a byla též přinesena českými listy ve vlasti. Za tuto rozvědku bylo uděleno 5 křížů sv. Jiřího 4. stupně a 10 medailí. Praporčík Medek vyznamenán řádem sv. Vladimíra.

   Druhá četa obdržela rozkaz odstraniti tureckou stráž a vzíti zajatce. S posilou pluk. rozvědčíků ruských v noci 2. dubna vyšli před posice na "Dlké lány" u stanice Mečiščov. Když střed rozvědčíků, který vedl prap. Otta, narazil na nepřátelskou stráž skrytou ve zvláštním obehnaném dráty okopčíku a přivítán střelbou kulometů, rozpoutal se boj. V těch místech posice tvořila podkovu a brzy byla pocítěna střelba i z boků. Prap. Otta s přední části vrhl se v před proti nepříteli. V tom okamžiku bylo z leva osvětleno bojiště světelnými raketami a z okopů počali vrhati po nás miny a bomby. Jednou bombou byl těžce raněn prap. Otta a zemřel od ran ihned po přenesení do okopů. Tak padl první důstojník ze 6. roty. V knížečce "Lví srdce" v básni "Lev" Medek vzpomíná jeho smrti. Pohřben byl v Bažnikůvce u kostela pod jedlí a na jeho hrobě postavil br. Majssner pěkný pomník.

   Velení 2. čety převzal důst. čekatel Benda. 15. dubna četa pořádá sokolský svátek k povzbuzení nálady ve 108. p. divisi. Na programě sokolská cvičení, hry, kopaná, hypnotismus. V té době začíná již rozval ohromné ruské armády, došlo to již tak daleko, že na př. 1. četa u 23. p. divise konala strážní a policejní službu u štábu divise: náčelník štábu prosil, aby se tím neurazili, že však nemá ani jednu spolehlivou část, kromě čety "Čechoslováků". Náčelník štábu bojí se nás vysílati na rozvědky, neboť Rusové počínají na nás pohlížeti nepřátelsky. Na frontě "bratření" s Němci.

   V květnu nastalo soustředění celé 6. roty a 28. května byla celá rota spojena v Krzywe, odkud jsme odešli přes Tarnopol a 1. června jsme přibyli do Jezerné k pluku.

   Rozvědky 7. roty: V Okonsku - po přísaze - nezdržela se sedmá rota dlouho. Již 8. října je na pochodu do pinských močálů ke štábu 83. divise. Po několikadenním pochodu přichází do Velkého Moročna k 331. pluku. Zde přivítali nás ruští vojáci velice družně, musíme však mnoho vykládat, kdo jsme a proč jdeme dobrovolně "na vojnu". U některých z nich vzniká nedůvěra, zatím co druzí nás denně po večerách navštěvují.

   Ihned stavíme "zemljanky" uprostřed lesa, jež jsou předmětem pozornosti jak vyšších, tak i nižších. Jsme zde celkem, jenž stále něčím se zaměstnává, stále něco podniká. Máme pěkný pěvecký kroužek, agilní footbalové mužstvo i tělocvičné družstvo, jež každodenně se schází. Umístěni 4 versty za posicí, pořádáme veselé večery, hojně navštěvované blízkými ruskými částmi.

   Také pilně chodíme na rozvědky, avšak bahnitá posice a uprostřed fronty se táhnoucí mnohoramenná Pripjat dovoluje nám jen na několika místech přiblížiti se k nepřátelským opevněním. Denně dvakrát až třikrát jsme u německých drátů, avšak Němci nevycházejí. Až na samém sklonku našeho pobytu v Moročně srážíme se několikráte s nepřítelem, jenž vždy po krátké přestřelce ustupuje. Zde též nalézáme tajný kabel, vedený z německé strany k ruským strážím, kde umístěn přístroj na zachycování rozmluvy.

   Občas navštěvuje nás velitel fronty generál Miščenko, obdivuje naše "zemljanky" a děkuje za vykonanou práci.

   Vyměněni 7. rotou druhého pluku odcházíme neradi ke štábu prvního pluku přes Remčice do M. Cepcevič. Po svátcích vánočních přecházíme do Remčic, kdež konáme spolu s 8. rotou ochrannou službu. Avšak ne na dlouho; 3. února 1917 odcházíme ke Kovelu na Stochod, ke štábu 2. kalužského pohraničního pluku.

   První dny zakoušíme zde trpký život o zimě a hladu. Chodíme však již opět pilně na rozvědky. Úkol náš tentokráte je velmi důležitý: navázati bližší styky s protější částí nepřítele, v níž - dle sdělení přeběhlíků - má býti mnoho Čechů. Avšak hned při první rozvědce zjišťujeme, že proti nám jsou říšští Němci. Posice je zde zajímavější a srážky s nepřítelem jsou častější.

   Přes zamrzlý Stochod blížíme se až k samým drátům a dlouho, dlouho zabořeni ve sněhu, v tmavé noci, promrzlí na kost očekáváme Němce. Vycházejí a něco si zpívají . . . Již přešli naše první stráže, aniž měli o nás tušení. Naše přední dozory dlouho nečekají. Několik bodákových úderů a výstřelů a nepřítel je rozbit. Z našich dvou lehce raněných, zůstává jeden v řadové službě.

   Ještě několik zdařilých rozvědek jsme vykonali, když bleskem roznesla se zpráva "Revoluce". Dobrý duch vojska (hlavně zákopníků, artilerie a pod.) působí i na naše řady.

   Ale již přísahu nové vládě ruské konáme za nálady velmi pokleslé, Ruská armáda rychle, mílovými kroky, je na cestě k rozvalu.

   Brzy po přísaze odcházíme na st. Maněviči a pak ke štábu pluku do Remčic. Zde prožíváme nejkrásnější dny v přípravách na jarní nástup.

   Po několika týdnech odcházíme přes Šepetovku do Tarnopole a odtud pěšky do Jezerné, kde se přidružujeme k celému pluku.

   Rozvědky 8. roty: Naděje naše na brzké osvobození z těžkého ovzduší remčického štábu uskutečnily se teprve 14. února 1917 (st. st.), kdy 8. rota v počtu 3 důstojníků a 212 vojínů odchází do st. Sarny. Zde nasedáme do několika těplušek, které připojeny k nákladnímu vlaku, a odjíždíme přes Zdolbunovo a Rovno na rakouskou hranici, do Husjatina.

   Odtud rota pochodovým pořádkem odchází přes Čertkov, Tribuchovci, Bučač do Tismenice. Nehledě na silně rozblácené silnice a velké pochody, vládne nenucené veselí a bodrá nálada. Jsme zase již na půdě Rakouska, poznáváme nový lid, procházíme novou krajinou - a hlavně - jdeme na frontu.

   V Tismenici prohlíží rotu náčelník 16. arm. sboru a následujícího dne se rota rozděluje: první půlrota s podp. Švecem odchází do Nádvorné k 12. arm. sboru, třetí četa s prap. Kouklíkem jde do Stanislavi k 19. divisi a čtvrtá četa s prap. Šidlíkem k 117. divisi do Čerňavy, 25 verst jižně Stanislavi. Prvé tři čety vystřídaly šestou rotu 1. pl., čtvrtá četa je v novém působišti.

   První půlrota byla přidělena k 41. pěší divisi a ubytována v Molotkově, ležícím v nádherném předhoří karpatských hor, odkud čety střídavě na několik dnů docházely na rozvědky.

   Nepřátelské posice proti rajonu 41. divise byly obsazeny 1., 13., 54. a 91. p. p. rakouskými.

   Litovati sluší, že za nedlouho po příchodu onemocněl vel. roty podp. Švec a též prap. Eisenberger záhy povolán ku štábu pluku, čímž zůstali jsme bez zkušených vůdců. V druhé četě ujal se velení četař, nyní kapitán a velitel roty Lysák, který podnikal časté odvážné rozvědky do okolí v. Jablonky. Právě na ruské velikonoční pondělí když první četa sklízela úspěch na pěvecko-zábavním večeru, uspořádaném u štábu divise v Molotkově, podařilo se druhé četě vzíti dva zajatce od 54. p. p. První úspěch zajistivší nám u divise popularitu. Koncem dubna přepadla druhá četa rakouskou hlídku a zabrala opětně 2 Rakušáky. Na žádost náčelníka divise podnikli 2 vojíni první čety s ruským důstojníkem zdařilou třídenní rozvědku do nepřátelského tylu. Koncem dubna uzdravil se velitel roty, celá půlrota přešla do v. Kričky, odkud konány časté rozvědky do okolí ves. Porogy i za řeku Bystricu Solotvinu.

   Bylo zde několik srážek s nepřátelskými hlídkami, v nichž raněni četař Lysák a stř. Kropáček z druhé čety, dále těžce raněn stř. Kapsa při nočním, námi odraženém, napadení hlídky první čety rakouskou "Jagdkompanií". Několik nocí na to podnikány půlrotou v rajoně v. Porogy "násady", avšak "jagdka", ztrativši při posledním napadení 2 ubité a 1 raněného, do neutrálního pásma (as 5 verst široký pás mezi našimi a nepř. okopy) se již neukázala. Za výzvědnou službu vyznamenáno 5 vojínů 2. čety křížem sv. Jiří a 2 vojíni 1. čety medailí.

   3. četa pod vedením prap. Kouklíka pracovala velice agilně přes nevýhodné podmínky v rajoně Stanislavi. Ač terain byl zde rovinný a vzdálenost mezi nepřátelskými a ruskými předními posicemi nepatrná, místy sotva 80-100 kroků, přece podařilo se po několika bezvýsledných pokusech nočním výpadem koncem dubna vzíti do zajetí 10 Rakušanů, Čechů 28 z. pl. Po několikadenním dalším pozorování nepřítele několik odvážlivců čety kolem 9. hod. ranní přepadlo odpočívající nepřátelskou stráž, z níž 4 vojíni zajati a několik ubito. Celý ruský pluk z okopů pozoroval tento zajímavý boj, z něhož naši vrátili se beze ztrát. Bohužel na jedné z prvních rozvědek ubit bombou stř. Kolář A. a později při pozorování raněn stř. Koníček. 3. četa vzala do zajetí 14 nepřátelských vojínů, a za chrabré činy vyznamenáno 12 vojínů křížem sv. Jiří a 3 vojíni medailí.

   4. četa pod vedením prap. Šidlíka byla přidělena k 117. divisi, bydlela při štábu divise v m. Čerňajevo a podnikala časté rozvědky zvláště v rajoně t. zv. "Ryží sopky". V jedné z větších výprav, podniknuté začátkem dubna společně s ruskými rozvědčíky, zajat 1 Rakušan.

   Kromě této činnosti výzvědné a bojové snažila se rota býti prospěšnou i v jiných oborech, jako na př. kreslení plánů, map a panoram, výslech zajatců a přeběhlíků, čilá činnost osvětová, propagační atd.

   Neradi loučili jsme se v době horečných příprav k nástupu s ruskými pluky, s nimiž spolupráce naše do budoucna tolik slibovala. Dle rozkazu velitele brigády rota se soustřeďuje v Tismenici a odjíždí 11. června 1917 (n. st.) přes Tarnopol do Jezerné.

   Po Trojanovi ujal se velení 1. pluku podpluk. Petrovský; byl to člověk nervosní a nemocný; všeobecně se mu říkalo "Pšoncka" (viz denník pluk. Švece). Ukládal těžké tresty a s dobrovolci zacházel hrubě, nadával jim "austrijských svoloči", "merzavců", nebo prostě "po matušce". Jednou sbil věstového Vyhnise, jindy při večerní prohlídce šikovatele Beránka. Proti jeho řádění podniknuty kroky u velitele brigády Trojanova, a Petrovský začátkem prosince 1916 odeslán na dovolenou. Když se po Novém roce vrátil, byl už silně změněn, zmizela hrubost, ba i česky se začal učit. Celkem ale byl to neschopný velitel, jehož často naši přistihli, že neumí ani čísti mapu. Brzo na to Petrovský odstraněn z pluku; po něm jmenován zatímním velitelem pluku Mamontov až do zřízení 3. pluku. Příkazem vrchního velitele jihozáp. fronty č. 1589 přistoupeno k utvoření 3. pluku tím, že z prvního pluku vyděleny byly roty 3. praporu. Mamontov, pověřený vykonáním tohoto úkolu, jest na to jmenován velitelem 3. pluku a první pluk po něm přejímá Zembalevský na dobu asi tří neděl (do 17. IV. 1917). Potom nastoupil úřad velitele v našem pluku Pavlovský a zůstal jím až do Zborova.

   Nynější třetí prapor prvního pluku přidružil se k dosavadním dvěma praporům teprve 11. května 1917. Byly to původně jen dvě pochodové roty ze záložního praporu v Bobrijsku, které prodělávaly výcvik v Treskyni a Rěmčicích; druhé dvě roty doplňují 3. prapor krátce před bitvou zborovskou.

   Na schůzi komitétů jihozápadní fronty zástupci Československé brigády zapsali ji jako údernou skupinu ruské armády a podle této přihlášky velitel jihozápadní fronty vydal dne 21. května 1917 rozkaz všem československým částem soustřediti se v městečku Podhajcích a přejíti v pravomoc 7. armádního sboru. 2. června rozkaz ten změněn tak, že naše části měly se koncentrovati v Jizerné, v rajoně 49. sboru. Do 8. června byly zde již všechny roty prvního a druhého praporu, vyjímaje pátou, která se opozdila dalekou cestou z rumunského pomezí a přišla později. Z třetího praporu byly na místě 9. a 10. rota, 11. a 12. rota dostavily se dodatečně. Tyto dvě roty právě přišly co "maršové" přímo ke Zborovu; většina z vojínů neměla dosud ani vintovku (pušku) v ruce, ale přece byli odhodláni s ostatními rotami jíti do nástupu.

   Hned 9. června 1917 v noci vystřídaly naše části 13. finský pluk, jenž byl nespolehlivý, a zaujaly jeho zákopy. Tyto byly spustlé, napolo sesuté; patrony, bomby i kulomety byly kdesi zahozeny nebo zakopány, takže naši tyto důležité věci museli znovu si shledávati. - Délka námi obsazených zákopů byla asi 6 verst. Zákopy táhly se západně vesnice Pochrebců. Severně od ní leží městečko Zborov (necelé 2 km), podle něhož byla nazvána bitva, která se v těchto místech rozehrála 19. června st. st. = 2. července našeho datování.

   Nepřítel poznal ihned změnu v ruských okopech, když místo Rusů, kteří se s ním bratřili, objevili se v okopech naši hoši a hned zkoušeli své střelecké umění na různých cílech rakouské fronty. Oživla palba, hlavně dělostřelecká a působila nám dosti citelné ztráty; 23. června byl ubit šrapnelem podporučík Vilímek a bezprostředně před útokem raněn poručík Husák (velitel II. praporu) a por. Syrový, jenž následkem poranění přišel o pravé oko. - S naší strany ku zjištění terénu i nepřátelských posic posílány výzvědné patroly. Před samým útokem v noci s 1. na 2. července, podnikl poručík Müler asi s 20 hochy takovou rozvědku, že vnikl do rakouské polní stráže a vzal 24 zajatců; hlídka, která přišla ohrožené části na pomoc, byla též zajata. Smělý tento čin vykonán za cenu pouze dvou lehce raněných.

   V dobře opevněných zákopech rakouských proti nám stály tři pluky, prapor říšských Němců - a podle záznamů gen. Čečka ještě tři prapory myslivců (5., 6. a 12.). Naše brigáda čítala celkem 3500 mužů a z těch v zákopech stálo na 1900 mužů - ostatní byli v záloze. Vzhledem k těmto slabým silám měl býti proveden útok na výšku 392 (podle rakouské mapy 391) teprve tehdy, až sousedící ruské pluky vyplní své úkoly. Když sousedící finská divise 15tým plukem marně dvakráte pokusila se vzíti rakouské okopy, vystoupily ze zákopu naše části a provedly překvapující útok, strhující za sebou sousední oddíly ruské. Útok začal několik minut před 9. hodinou ranní a během půl hodiny byl rozhodnut v náš prospěch dobytím prvé řady důkladných, 3 metry hlubokých příkopů. Potom nastala horečná činnost očišťování spojovacích zákopů a když se dostavily zálohy, dobyto dalších dvou linií nepřátelských. Boj zatichl po 3. hodině odpolední, šťastně odražen ještě nepřátelský protiútok kolem 4. hodiny a pak zůstaly naše části v dobytých posicích až do půlnoci, kdy přišly je vystřídat 326. a 328. pluk 82. divise.

   Velitel 8. roty poručík Švec, ve svém denníku popisuje průběh zborovské bitvy takto:

   "V 8 hodin jsem dostal suchý rozkaz k nástupu asi takového znění: "V 8.45 roty ať zaujmou východné položení, v 9 nástup." Ihned jsem šel po okopech, kde hoši právě rozdělovali cukr a začal jsem všechny shánět do lunetu. V 8.45 jsme vstoupili do okopčíku, jejž jsem tehdy našel na rozvědce. První vzvod (četa) šel první, vpředu byl důstojnický zástupce Procházka, vzadu Palička, pak já, za mnou hned 2. vzvod, ostatní s Vaškem (t. j. prap. Šidlíkem) byli ještě v lunetu. Naše i nepřátelská artilerie v pravém slova smyslu zuřila. Bili hlavně po nás, viděli nás asi, že zaujímáme posice k nástupu.

   Když bylo bez 5 minut 9 hodin, dal jsem rozkaz nastoupit, ale nikdo se nehýbal; přikázal jsem po druhé i po třetí a dostal jsem zpředu odpověď, že se právě nemůže pro silný artilerijský oheň. Bylo nutno jednati, abych hochy dostal ven! Obrátil jsem se do zadu a řekl vzvodnému (veliteli) druhého vzvodu Veselému, že jdu do předu, aby to předal praporčíku Šidlíkovi, který ať se dle toho zařídí. Potom probíral jsem se okopem přeplněným svými lidmi ku předu, ale šlo to těžko; jeden z nich byl kontužen (omráčen) a nemohl se zdvihnouti. U něho jsem vyskočil na okop a v silném ohni jsem se dostal během k hlavě cepi (řetězu). Tam obrátil jsem se v plném rostu k hochům a zvolal: "Ku předu!" Hoši vyběhli za mnou a těch 300 kroků, co nás dělilo od nepřítele, jsme přímo proletěli. Artilerie nepřátelská řádila už za námi, před nás bila naše. U samých drátů, asi 20 kroků před námi, rvaly se naše náboje, které zdvihaly sloupy prachu. V tomto prachu jsme proběhli otvorem v drátech a rozdělili jsme se na dva proudy; jeden vnikl na zástavu a okopem spojovacím do hlavní linie, já s levým proudem přímo vběhl do hlavní linie.

   Za první traversou napadli jsme na nepřítele, který bojnicemi (střílnami) hleděl ven z okopů, takže byl překvapen naším příchodem. Jeden z nich padl na kolena, sepjal ruce, druhý zdvihl ruce vzhůru a odhodil zbraň, třetí byl tak polekán, že bylo vidět, jak klesl do kolen, která se mu horečně chvěla. Ačkoli jsem přikázal hochům nezastavovati se u nikoho, přece jen napadli na jednoho z nich, kterého chtěli zabít, protože prý chtěl do nich hodit bombu. Ještě jednou jsem zvolal, aby se s ním nezdržovali a běžel jsem dále po linii. Za druhou traversou šlo to také ještě hladce, tam byl jakýsi žid, který ve svém strachu byl přímo komický. Za třetí traversou už nás čekali. Viděl jsem jak zugsführer vytáhl z bojnice vintovku a namířil ji přímo, jak jsem cítil, na moji hruď. Já však nedal se překvapit, strhl svoji vintovku k pravému boku a mechanicky spustil kohoutek. Vypuštěný náboj projel mému sokovi hlavou a nešťastník se mi skácel k nohám, potřísniv svojí krví můj šat. Ostatní nepřátelé, jichž tam bylo asi 5, se ihned vzdali. Dověděl jsem se později, že moje oběť byl Čech, jednoročák od Plzně, našli později u něho české dopisy. Tragicky na mne působila tato zpráva později.

   Za další traversou shledal jsem se s odporem - pozoroval jsem, že jsem sám - hoši se všichni zdrželi při zabírání vzdavších se mně zajatců. Proti mě vystupuje asi 7 Rakušáků s kadetem, který vydává jakési komando, po němž zdvihají se ruce mých nepřátel s bombami. Hleděl jsem předejíti tomu vrhem své bomby, kterou jsem rychlostí blesku vytáhl z kapsy a vzal dle pravidel do pravé ruky. Avšak strašně jsem byl překvapen, ba přímo ohromen tím, že se mi u mé francouzské bomby vyšroubovala kapsle, následkem čehož nebude bomba účinkovat. Ale vzdor všemu napřáhl jsem bombu a rychlým machem ruky nazad udělal jsem pohyb, po němž ihned měla bomba vletět mezi mé nepřátele, kteří vidouce, že jsem rozzuřen (musil jsem asi hrozně vypadat) a že spíše vrhnu bombu než oni, dali se na útěk; první kadet! Pustil jsem se za nimi a hnal je dále po linii, při čemž jsem užil opět vintovky. Dvěma výstřely jsem ranil dva utíkající, jednoho do levé ruky, druhého do zad a oba jsem zajal, kadeta však už jsem nedostal. Nikdy nezapomenu toho příběhu s bombou, který mě mohl býti osudným. Utíkající však házeli za sebe bomby, chráníce se tak před pronásledováním. Dvě z nich rozervaly se mě pod nohami, avšak silnou vrstvou písku na dně okopu se dusily a rvaly bez účinku. V tomto okamžiku přiběhli mi někteří hoši na pomoc; jeden z nich Prokop D., smělý hoch, jenž už v Karpatech na sebe upozorňoval, náhle jednou z bomb byl raněn do obou nohou, litoval jsem ubožáka a dal mu svůj obvaz, jímž jej jeden z hochů obvázal a potom odnesl.

   Hluk a rámus byl přímo pekelný, artillerie zuřila naše i nepřátelská, nad hlavami se nám rvaly náboje a rušily okopy. Nebylo slyšet jediného slova. Nemohl jsem se dovědět od zajatců, co jsou zač; jedni říkali, že Maďaři, druzí Poláci. Zámek v mé vintovce se mi zanesl prachem, musel jsem ji zaměnit za rakouskou. Obsadili jsme všechny vchody stanovené plánem a očistili je. Nejnebezpečnější byl levý flank; tam se mi vzdal český důstojník se svým vzvodem slovy: "My jsme se Vám předali." Tímto způsobem podařilo se nám uchránit tento bok před náběhy.

   Všude na místech význačných jsem postavil hrstku svých lidí a čekal na posilu, abych mohl dále. Posila však dlouho nešla a proto jsem poslal svoji svjaz (spojovací hlídka), br. Janouška, aby ji přivedl. Ten však z okopů nemohl, anebo se mu nechtělo, poněvadž byl silný oheň a my byli v zoufalé situaci. Ze všech tří bodů, kde byli naši hoši, ke mně posílají za pomocí; řady naše prý řídnou. Je prý mnoho hochů raněno nebo zabito. Důstojnický zástupce Procházka přímo s úzkostí prosí o pomoc, mě je těžko a zoufám nad tím, že pomoc s Vaškem, která měla asi za minutu přijíti, se neobjevuje. V okopech pobíhají moji hoši ranění a jako blázni jsou zajatci, kteří nechtějí z okopů, neboť venku zuří silný oheň. Konečně se mi podaří dostati je pomocí revolveru ven a dívám se za nimi z okopu. Jdou přikrčeni a s hrozným strachem. Janoušek se vrací už po třetí a oznamuje, že z našich nikdo nejde. Já skoro zničen, unaven až na smrt hledím z okopů po pomoci. Tato asi za 20 minut po nás vniká do okopů. Vašek jde vesele s revolverem v ruce a volá: "Nazdar Švec!" Byl bych ho kluka zlíbal, ač jsem měl zlost, že dlouho nejdou.

   Viděl jsem, že situace je zachráněna. Hned jsem tuto vlnu rozdělil opět na tři díly na pomoc svým hochům. Vaška jsem poslal na levo, kde zuřil kulomet, jenž srazil čtyři nejlepší chlapce ze 4. vzvodu: Hamana, Matušku, Cídla a Procházku. Malinký Veselý, všeobecně známý pod jménem "major", přiblížil se k nepřátelskému kulometčíku a šťastně bombou překrátil působení zhoubné zbraně.

   Stál jsem na křižovatce hlavních chodů a únavou jsem se nemohl ani hnout. A bylo to dobře. Přišla 10. rota s praporčíkem Nohelem, i d. Dvořákem a nakonec s Vuchterlem. Rozdělil jsem je zase na tři díly. Avšak za chvíli se mi z levého křídla vracejí hoši z 10. roty. Ptám se, co je, a oni odpovídají, že tam silně zuří kulomet. Utíkají co jim síly stačí a teprve na mé komando: "Stůj, nebo vás všechny postřílím," se zastavují. Objevuje se praporčík Nohel, jehož ihned posílám na vrch okopů i s ostatními. Když jsem si odpočinul, šel jsem sám na druhou linii, kde jsem chtěl dáti svoji rotu dohromady, avšak hoši byli tak rozházeni, že se mi to nepodařilo. Setkal jsem se s Hvězdou, jenž měl plnou baklagu (láhev) vína a hned mne hostil. S Vaškem a Vuchterlem jsme asi hodinu odpočívali. Rakušani zatím chtěli dělat protiútok, avšak podařilo se nám obrátit vzatý rakouský kulomet proti nim a ještě jeden náš nám přišel na pomoc, takže se protiútok nepotkal s úspěchem.

   Hoši nenechali se udržet a sami bez příkazu šli do předu na třetí linii v hloučcích a uváděli do rozpaků nepřátelské kulometčíky. Když pak se přiblížili na krátkou vzdálenost k třetí nepřátelské linii, která sestávala z přerušovaných chodů, přizpůsobených k obraně, viděli jsme zajímavý obrázek: nepřítel vychází z okopů s rukama vzhůru zdviženýma. Hned na to jsme se s Vaškem pustili na jejich flank a brzo jsme již seděli v jejich okopech; hned jsem tam ustanovil některé z nich, aby odnášeli raněné. Také jednoho zugsfíru, Němce, s vousy á la "Es ist erreicht" jsem k tomu ustanovil; zajisté mu to moc po chuti nebylo. Na třetí linii, kde jsme zasedli, po nás bila naše vlastní artilerie. Honem jsem sháněl rakety a když jsem našel jednoho z hochů, který je měl, přikázal jsem vypustiti dvě červené, po čemž ihned oheň se přenesl asi na 50 kroků před nás. Báječné!

   V těch místech setkal jsem se s 2. plukem, takže jsem byl už bez starostí o levý flank. Sebral jsem hrstku svých hochů a šel s nimi dle plánu na t. zv. Český jazyk na výšce 392. Tam jsme našli prázdné okopy a přes ně jsme šli dále k vesnici Travotlokům. V levo viděli jsme okopy na vršku, ve kterých se hemžilo několik Rakušáků. Nevěděli jsme, co mají v úmyslu. Nás bylo asi 15; mohli nás překrásně uložit. Nestříleli však a já zahlédl, jak kdosi z nich mává furažkou. Udělal jsem totéž a hned na ně vzkřikl: "Pojďte k nám!" Zdvihli se jeden za druhým a vycházeli proti nám z okopů beze zbraně. Když k nám došli, podali nám ruce se slovy: "Pravoslavní!" Ukázalo se, že jsou to Srbové od 1. bosenského pluku; mezi nimi byli i Maďaři a asi dva Češi.

   Poslal jsem je na zad a sami jsme se také vrátili do posledních okopů, poněvadž jsme neměli dalších rozkazů. Začal po nás pražit od Travotlok nepřátelský kulomet; mně prostřelil pravou kapsu, v ní tašku, kapesník a krabičku se sirkami. V poslední dobyté linii jsme zasedli: našli jsme tam víno, plzeňské pivo, memfisky; přišel Kódl Příhoda, který se hnal odkudsi ze zadu jako bůh války, přinesl rybičky a začaly hody. Za chvíli však viděli jsme, že s protějších vrchů sbírají se Rakušáci se silami a prostým okem bylo vidět tři linie, jednu za druhou jdoucí proti nám. Hoši byli v rozpacích, čím prý se budou bránit - nebylo bomb ani patron - já je utěšoval a nařídil, až se přiblíží první linie na 600 kroků, střílet. To se stalo a nepřítel uvítaný střelbou se zastavil a zalehl. V tom někdo vzadu v dobytém skladišti našel spoustu germánských bomb, jež jsme ihned zkoušeli; jejich vzryvy nám dělaly radost. Přišel komandér bataillonu Müller, jenž obvázal dvakrát raněného Šámala, Hanáka z mé roty, všeobecně zvaného "strýček", který vzdor svým ranám nechtěl jít do reservy, že prý v takovém okamžiku nás nemůže opustit. Konečně si dal přece říci.

   Za nějakou dobu se objevily reservy s kulometem, které se rozpoložily asi na 300 kroků za námi na kopečku. Tím už na jisto prostranství námi dobyté bylo v našich rukou. Pomalu se setmělo a přišel rozkaz, odejíti do tylu, až nás zamění ruské reservy. Ty přišly o půl 2. v noci a potom teprve jsme odešli. V Cecové, kde bylo už mnoho našich hochů, část mé roty mi provolala "Slávu". Odpověděl jsem jim na to krátce a pochválil jejich statečnost. V Cecové jsme byli asi 2 dny; přišel tam korp. komandír Selivačev, který k nám měl delší řeč, v níž nás srovnával s orly a ruské zemláčky se slepicemi. Orli prý za sebou přivedli slepice. Bylo vidět, že nenalézá slov pro náš vynikající "podvih". Se všemi námi důstojníky se líbal."

   Uvedená stať je pěkným obrazem podrobné činnosti nejen roty, ale i jednotlivců a je dokladem toho, jak při jednotném cíli snadno překonávají se všechny překážky. V napjatých okamžicích je třeba nasaditi poslední množství energie a pak už hoši vesele podávají si nepřítele z ruky do ruky. - Smutnější povinnost očekávala je dne 4. července, kdy v Cecové v bratrské mohyle pohřbívali 80 padlých hrdinů 1. pluku. -

   Kořist brigády z boje pod Zborovem neuvádí se vždy stejně. Zaregistrováno bylo 3150 zajatců, 21 dělo, 40 kulometů a jiná drobná kořist.

   Vítězstvím u Zborova prokázáno dostatečně, že český vojín je schopen i velikých vojenských úloh. Zborov uvedl nás do veřejnosti; ruský tisk, jenž dosud skoupě se choval k našim vojenským částem, široce se rozepsal o zborovské bitvě. Jest jen co litovat, že tyto sympatie ruské veřejnosti přišly pozdě, v době pro Rusko kritické. Ruská armáda, zagitovaná tehdy bolševismem, samovolně opouštěla posici za posicí a odkrývala nepříteli cesty do země. Bylo to pro nás trpkým zklamáním; nezbylo jiného, než ustoupiti. Vždyť ruští vojíni zahazovali zbraně a v panickém útěku hledali spásu v týlu! V těchto těžkých dnech naše části s údernými prapory Rusů a s kozáky chránily ústup, zachraňovaly, co bylo možno, nebo aspoň ničily vše cenné pro nepřítele. První prapor vyznamenal se zejména na výšině u vesnice Ostašovců, kde protiútokem zahnal nepřítele, způsobiv mu značné ztráty. Při dalším ústupu k Tarnopolu došlo ještě k menším srážkám.

   Velitelem pluku po Pavlovském stal se kapitán Ivšin. Avšak byla podniknuta akce se strany důstojníků i vojínů, aby velení pluku svěřeno bylo kapitánu Štěpanovu, který zastihl pluk ještě na ústupu v Jasovcích, a ve Voločisce jeho velení přejal. Vojenským vystupováním a zavedením pořádku, zalíbil se všem vojínům, kteří se ho zastali v pozdější aféře, vzniklé mezi ním a Mamontovem.

   Za Štěpanova odešel pluk na oddych do Berezné (dne 6. srpna), za příčinou řádného doplnění a vnitřního upevnění. Klidné městečko ukrajinské bylo našim příchodem nemálo pobouřeno. Obyvatelé měli před námi strach a než jsme přišli, všechno poschovávali. Že prý jsme Černogorci a že pálíme, krademe a řežeme každého na potkání. Pak si na nás ale dobře zvykli, když viděli, že to není tak zlé.

   Pobyt v Berezné zůstane vojínům 1. pluku v milé upomínce tím, že tam ve svém středu hostili prof. Masaryka. Přijel za deštivého počasí a následujícího dne na lesní pláni za městečkem pozdravil se s pluky československé brigády. Mluvil tak do duše vojínům a s takovou pevnou vírou v budoucnost naši, že určitě pronesená jeho slova o zkáze Rakouska, zněla jako proroctví. Po přehlídce zástupci rot přednesli přání, by náš pluk obdržel jméno "Jana Husi". Na rozloučenou s plukem napsal všemi milovaný vůdce několik myšlenek o vojně do plukovní knihy a 21. srpna 1917 z rána odjížděl.

   V prvých dnech září odstěhovaly se některé části pluku do blízké Labuně, Titkova, do Sviné a Gricova. Pohodlnější ubytování pluku mělo za následek, že povznesla se osvětová činnost; jmenovitě nově zřízené divadlo v Labuni bylo centrem života našich vojínů i obyvatelstva.

   Čtvrtého září navštívil pluk delegát amerických Čechů a Slováků p. Voska. Vylíčil nám práci krajanů v Americe a dosti nás tím posílil v našem odboji proti Rakousku.

   Hluboký dojem zanechala oslava plukovního svátku dne 28. září: ráno byl slavnostní pochod, pak sportovní závody, hlavně běh, šachový turnaj, cvičení praporů : 1. prapor cvičit. skupiny, 2. devítky, 3. s vintovkami; na konec cvičilo prostná 500 cvičenců. Slavnost zakončena večer koncertem a tancem. -

   Rok 1918. přinesl nám mnoho těžkých chvil. Již na sklonku 17. roku byly po Rusku četné bouře revoluční a jest jen co děkovat rozvaze velitelů i vojínů našich částí, že nebyli jsme strženi do víru neblahých událostí. Výprava 3. praporu našeho pluku do Starokonstantinova na ochranu štábu 11. armády před bolševiky obešla se hladce. Do situace daleko horší byl tehdy (koncem října) zatažen druhý pluk "Jiřího z Poděbrad", jenž byl poslán zároveň s 1. slavjanským úderným batailonem (Kornilovci) a jednou naší baterií do Kyjeva, aby zabránil státnímu převratu, připravovanému spojenými stranami bolševiků a Ukrajinců, ale na zakročení Odbočky Nár. Rady byl ihned z Kyjeva odvolán. Tyto události jsou jakoby předzvěstí těch nesčetných bojů, které nás čekaly na ruské půdě v 18. roku.

   Dne 13. ledna 1918 přestěhoval se 1. pluk do Žitomiru, stoličního města volyňské gubernie. Vzpomínky na dobu zdejšího pobytu nejsou příliš radostné. Kromě jiných obtíží nastaly obtíže při zásobování vojska pro všeobecný nedostatek potravin. Ukrajinská vláda tedy sáhla k rekvisicím. Při jedné z nich, kde assistovala 5. a 6. rota 1. pluku došlo ve vesnici Kotelně ke krvavé srážce s bolševickým oddílem, v níž padli 3 naši vojíni a 3 byli raněni.