Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi - 3. část

16. 10. 2016

IV.  P O B Y T  V  P E T R O P A V L O V S K U  (S I B I Ř).

 

   Překročením Uralu přicházíme do sibiřských rovin; Čeljabinsk patří politicky sice k evropské části Ruska, ale zeměpisně už je to Sibiř. Pluk ihned dostává důkladné kožichy, plstěné boty, beranice (papáchy), rukavice, teplé prádlo atd.

   5. prosince přijel do Čeljabinska ministr vojenství gen. M. R. Štefánik a byl uvítán čestnou rotou 1. pluku s praporem, čestnou rotou ruské národní armády a četou spojeneckých vojsk. V doprovodu gen. maj. Syrového, jeho štábu, představitelů spojeneckých vlád a členů O. Č. S. N. R. prohlédl čestné oddíly a pozdravil se s nimi. Pro silný mráz nemohl gen. Štefánik promluviti k vojsku a pozval si zástupce téhož dne k rozmluvě, v níž hlavně kladl na srdce vojínům i důstojníkům, že jest doba vážná; tak jako před třemi měsíci nebylo nic dosti velikého a slavného, co by se vyprávělo o československém vojsku na Rusi, tak dnes totéž vojsko je předmětem nejnižších útoků a pomluv. Mírová konference není dosud hotova a na nás záleží vytrvati do konce, abychom nepřišli v posledních minutách velikého zápasu o plody práce.

   Ještě před odjezdem do Petropavlovska vykonal pluk smutnou povinnost, navštíviv hrob plukovníka Ševce na čeljabinském hřbitově dne 7. prosince. Byla to dojemná smuteční slavnost, při níž původci aksakovské tragedie mohli si uvědomiti, že vůdce jejich nežádal od vojínů tak mnoho . . .

   Během 10 dnů od 7. do 17. prosince přechází 1. pluk do Petropavlovska, aby si po celoroční téměř námaze odpočinul. S bídou sehnány místnosti a dosti práce vyžádalo zařízení a usídlení rot a oddílů. Nastává zase garnisonní život, jemuž jsme odvykli, roty vycházejí pravidelně ráno i odpoledne na cvičení. Zde pro kruté mrazy konají se většinou pouze vycházky. Věnuje se péče výcviku ve střelbě samostřílem "Lewis", zřízen kurs pro instruktory rotného údernictví, všichni vojíni seznamují se s kulomety "Maksim", "Kolta", "s. s. Lewis", rychlopalnými děly "Macklin" a telefonem. Také pro důstojníky k doplnění theoretických vědomostí zřízena při pluku důstojnická škola.

   Mimo vnitřní službu převzal pluk část služby posádkové, a to stráž u věznice a v zajateckém táboře. Také na vzdálenější služby dojížděly roty; od 23. prosince do 10. ledna 1919 ochraňována trať z Petropavlovska do Omska.

   V prázdných chvílích konaly se přednášky; přednášel Dr. Langer, prof. Kleiner a "strýček" Müler. V klubu "u strýčka z Ameriky" pořádány koncerty a všeobecné oblibě těšily se třikráte opakovaná hra "Prsten štěstí" od Šešína a "Pražské švadlenky".

   Vánoční svátky uplynuly vesele. Bylo všeho hojnost, jídla i pití. Drahotní poměry nedolehly dosud na zdejší kraj. Také sylvestrovské zábavy, pořádané v rotách, byly výborné.

   Zdravotní poměry v Petropavlovsku nebyly však skvělé; domácí obyvatelstvo bylo zamořeno tyfem, neštovicemi a jinými nemocemi. Naše části, ač čistotou a desinfekcemi vzdorovaly nákazám, přece jen nemohly se úplně isolovati od styku s místními obyvateli, mezi nimiž byla úžasná úmrtnost. Za pobytu zde ztratil pluk 8 vojínů, tedy ztráty větší, než za kampaně na belebejské frontě. Za takových poměrů Petropavlovsk neposloužil ani k tělesnému ani k duševnímu osvěžení a rádi jsme uvítali zprávu, že pluk má ještě v měsíci lednu 1919 opustiti garnisonu a přestěhovati se do Irkutska.

   První vyjeli ubytovatelé dne 28. ledna, následujícího dne už nastupuje cestu 1. prapor, pak ostatní části, až na konec, 10. února, vyjíždí 2. prapor. Naše cesta do Irkutska prodloužila se na 4 měsíce následkem povstání v Jenisejské gubernii, jak to vypisuje následující stať.

 

 V.  O C H R A N A  S I B I Ř S K É  Ž E L E Z N I C E.

 

   Samostatnou kapitolu v dějinách našeho pluku tvoří boje a těžké služby, vykonané v tajožném území (v tajgách, t. j. pralesích) sibiřské železnice mezi Krasnojarskem a Irkutskem z jara 1919.

   Povstání zdejší, mající počátky již v listopadu a prosinci r. 1918, silněji propuklo v době, kdy náš pluk se stěhoval z Petropavlovska do Irkutska.

   O souvislosti zdejšího povstání s propagandou bolševickou není pochyby. Jejich proklamace posílané nám psány jsou tak naivně, že mimoděk připomínají ty různé sliby a výhružky, kterých jsme byli svědky minulého roku před Penzou. Píší na příklad: "Nepřekážejte našemu lidovému hnutí, nechte nás působiti, jak toho náš politický program vyžaduje, a my sami po dosažení cíle pomůžeme Vám znovu vystaviti dráhu a dopraviti Vás do vlasti. Jestliže neuposlechnete, vrhneme se na Vás a ani jeden z Vás neuvidí svoji těžce zkoušenou vlast - a všichni zahynete v nehostinné Sibiři!"

   Když agitace míjela se s účinkem, používali povstalci k dosažení cíle ozbrojené síly. A zde jsme právě u té smutné skutečnosti, která je obžalobou bolševictví. K provedení svých plánů nezastavují se před žádným násilím; přepadávají vlaky, střílejí po cestujících z lesních houštin, s ďábelskou radostí pozorují z lesa hrůzné katastrofy, připravované vytržením kolejí jedoucím vlakům. Při tom většina súčastněných počítá na zisk, kynoucí z obírání mrtvých a raněných, a tak celé povstalecké hnutí přechází v železniční lupičství.

   V bojích na sib. dráze uplatňovaly se tytéž principy, jako při loňských bojích s bolševiky. Rozhoduje jakost sil, a ne početnost! Nepřítel je obyčejně v několikanásobné přesile a proti němu často malá hrstka má těžkou službu. Prořidlých řad 1. pluku využito bylo do posledního muže. Vážnost situace toho žádá, aby každý byl kdykoliv připraven na všechno možné. Jsou to zde povstalecké boje, loupežná přepadení a různé lstivé nástrahy, které s naší strany předpokládají neustálou pohotovost. Při pravidelné frontě je známo, odkud nepřítel může přijíti, ale v tajgách jest nepřítel všude, a protože se rychle pohybuje na lyžích jest jako by neviditelný a všudepřítomný. Proto služby zdejší tolik nervově vyčerpávají.

   Naše vystoupení proti povstalcům jest přirozený následek principu sebezachování. Jen důvod, že ničí železnici, opravňuje nás k brannému vystoupení; bez železnice naše pluky v Sibiři jsou bezmocné, bezvýznamné, neboť překonávání ohromných vzdáleností za surových podmínek přírodních, hlavně v zimě, bez železnice je prostě nemyslitelné.

   Proto velitel vojska nařizuje telegramem č. 01019 ze dne 9. února 1919 1. pluku ochraňovati železnou dráhu od Krasnojarska do Kanska; teprve později s rostoucím povstáním rozšířen rozkaz i na rayon tajšetský, východně od Kanska.

   Již před tím svěřen našemu pluku také dozor nad uhelnými doly v Čeremchově, kde jsme s dělníky žili v dobrém souladu.

   Rozložení pluku v polovici února na sibiřské dráze jest toto:

   Na stanici Sorokino: 2. prapor a obrněný vlak "Orlík";

   Na stanici Kljukvenaja: 3. prapor, 1. a 3. kulometná rota;

   Na stanici Kamala: výzvědný oddíl a pluk. dělostřelectvo;

   Na stanici Kansk: štáb pluku a 2. zásobovací vlak;

   Na stanici Iljanskaja: 1. zásobovací vlak;

   Na stanici Čeremchově: 2. kulometná rota;

   (1. prapor a neřadová rota dospěly až do Irkutska.)

   Povstalci na úseku od Krasnojarska do Kanska, seskupili se do dvou rajonů: a) severně od dráhy, kde je centrum jejich v Tašejevě, 85 verst vzdáleném od dráhy. Bojů na této frontě, zvané také severní, se naše části nezúčastnily. Stály tam proti povstalcům oddíly sibiřské armády; - b) na jih od dráhy, odtud také název fronty jižní. Nepřítel projevoval nejvíce činnosti v okolí stanice Kamarčagy. Naše části střetly se s nepřítelem v několika šarvátkách, v nichž nepřítel, maje špatné zbraně a náboje ruční výroby, vždy rychle ustoupil. Stačilo s naší strany uvésti v činnost kulomet. Odvážnější útoky provedli povstalci na most přes potok Sitík, kde 19. února sebrali 8 mužů, a 27. února znovu zajali na tomže místě 23 mužů ruské ochrany. Od té doby dojížděly na Sitík české roty a při bedlivé službě nikdy tam nedošlo k přepadení.

   Větší srážku s nepřítelem měla četa jízdní rozvědky v síle 30 jezdců a 2 vojínů s kulomety "Lewis" pod vedením praporčíka Hrázského. Četa vyjela 13. dubna z Kamaly a usadila se v Rybínském (Rybinskoje), 20 verst od trati na jih. 16. dubna byla náhle přepadena přesilou nepřítele a po úporném boji prosekala se z obležené vesnice. Povstalců bylo na 500. V boji ztratila jízdní četa 3 muže; střelec Ročejdl zajat, střelen do hlavy, oloupen o boty a kalhoty a v domněnce, že je mrtev, ponechán na místě. Později, když povstalci odešli, probral se z mrákot a šťastně se sněhem dostal do Kamaly ke své rotě.

   V měsíci dubnu hnutí povstalecké značně vzrostlo. Zejména nebezpečnou pro vlaky stala se krajina kolem Tajšetu, východně od Kanska. Proto tam od 19. března svěřena ochrana 1. a 3. kulometné rotě, a když dostavil se do Tajšetu dne 24. března 2. prapor, odeslána 3. kulometná rota dále na posilu 4. rotě do Čeremchova. V Tajšetě kromě našich částí stála naše 1. baterie 1. dělostř. pluku a některé části sibiřské armády.

   První projevené nepřátelství na tajšetské frontě proti české posádce datuje se 23. března, kdy přepadena byla jízdní hlídka 1. baterie u vesnice Birjusy. Zabili nám koně a poranili jezdce. Po příchodu 2. praporu (24. března), usneseno mezi veliteli zakročiti proti povstalcům a vyhnati je z vesnice. 26. března z Tajšetu na broněviku (obrněném vlaku) "Tajšet" vyjíždí první výprava na Birjusu. Dvě naše děla postavena u trati a podporovala útok asi 50 mužů. Polní stráž nepřítele ustoupila do vesnice, zanechavši na místě 5 povozek s koňmi, ostatní síly nepřítele na lyžích rozjely se do řetězu a střelbou z výhodných míst znemožnily každý krok našich ku předu. Zjistilo se pouze, že vesnice je silně opevněna okopy, postavenými z klád se střílnami a celek zamaskován sněhem. Síly nepřítele odhadnuty byly na 200 lidí. Nepřítel je odvážný a boj ve vysokém sněhu bez lyží nemožný. Na naší straně 1 raněný, ztráty nepřítele neznámy.

   V odvetu za naší výpravu vyšinuli povstalci několik vlaků: 26. března v noci u Jurt, západně od Tajšetu, kde v troskách vagonů zahynuly 3 ženy a 1 občan, 8 těžce raněných cestujících. 27. března mezi Tajšetem a Bajronovkou rovněž došlo ke katastrofě. 31. března hlášena nová železniční nehoda 20 verst východně od Tajšetu. Nepřítel ukazuje hrůzu svých prostředků, ale do otevřeného boje se neodvažuje.

   21. března přepadl 8. rotu, chránící most přes řeku Birjusu u Sujetichy, ale byl odražen; ráno našli naši v lese krvavé stopy a několik pušek různých systémů. Následujícího dne, 1. dubna, rovněž za noci opakoval útok na tajšetskou vodárnu, vzdálenou 2 versty od nádraží. Osmičlenná posádka 7. roty zadržela útok do příchodu por. Bárta, jenž přivedl posilu a nepřítele zahnal.

   V prvých dnech dubna nestačil 2. prapor a 1. kulometná rota vysílati ochranu na různá místa. Obrněný vlak "Tajšet" a "Orlík" (pancéřový), který přibyl na tajšetský front 7. dubna, byly ve stálé permanenci. Pomocné vlaky každodenně jezdily opravovat trať, odklízet trosky a poskytovat první pomoc raněným. Proto rozkazem velitele 1. divise přechází v pravomoc velitele 1. pluku ještě 1. prapor 2. pluku "Jiřího z Poděbrad", jenž přejímá službu na stanicích Vengerce, Zurtách a Ključi. Další pomoc přichází od 3. divise, jež posílá k disposici velitele 1. pluku 2 kulometné roty, jimiž obsazeny stanice Týnská, Rješety, a Ingaš. Za to částem prvního pluku připadla ochrana stanic na východ od Tajšetu: Bajronovky, Rozgonu, Ablepichy až k Alzamaji.

   Povstání v první třetině dubna silně se rozmohlo a při tom dodáno bylo sem pouze tolik sil, kolik bylo třeba k udržení stanic, a ochrana na odlehlých místech trpěla nájezdy povstalců dále. I v druhé třetině dubna stále se opakují útoky nepřítele na železnou dráhu. Bylo by jednotvárné vypisovat všechny železniční katastrofy, způsobené povstalci, kteří bez rozdílu stříleli po vlacích vojenských i "pasažérských". Jízda po železnici tajšetským rajonem působí tísnivým dojmem. Místo pěkně upravených strážných domků jsou všude zříceniny a spáleniště. V krátké době po celé délce fronty od Týnské až do Alzamaje nezůstalo ani jednoho železničního hlídače.

   Místa v lesních pustinách byla už tak zlověstná, že docházelo k neštěstí i tam, kde toho nikdo neočekával.

   Boje v sněhu unavily obě strany a konec dubna na tajšetské frontě je klidný. Sníh není už tak vhodný pro lyže, mnozí z povstalců vracejí se k polním pracím, kromě toho Rusové slaví Velikonoce a tím se vysvětluje poměrný klid na frontě.

   Podle hodnověrných zpráv nepřítel využil přestávky na sklonku měsíce dubna k silnému zbrojení. Tajšetský občan Džunin, jenž utekl ze zajetí v Birjuse, vypovídá u štábu 2. praporu 1. pluku: Vyhlášena je mobilisace pěti ročníků od 16-20 let. Z Talové dostali Kontorští (sousedé Birjusských) 8 pudů prachu. Zajaté železniční zřízence, kteří mají strojnické vědomosti, zaměstnávají v dílnách na výrobu patron. Provádějí rekvisice a sebrané obilí odvážení do Novo-Zajímského, kde je vrchní štáb. Síly povstalců v Birjuse 300, v Kontorském 200 mužů. V Birjuse je organisátorem Bič, v Kontorském Kozlov, v Serafinovském Žižkin. Hlavní překážky povstalcům činí nedostatek zbraní.

   Podobné zprávy došly i z jiných míst, (z Kučerova, Kontorky a j.) Bič začátkem května poslal našim hochům po děvčatech ultimativní dopis, který došel 5. května. Píše mezi jiným: "Vydejte zbraně lidu a lid Vám odpustí minulé, neboť jste oklamáni buržoasií. Připravíme Vám všechno pomyšlení a ani vlásek na hlavě nebude Vám zkřiven. Jestliže však budete pokračovat v nepřátelství, zkáza Vás nemine. Říkáte, že chráníte železnici, my však ohlašujeme, že my železnici stavěli, my ji i chránili, a Vy kliďte se k čertu domů!" Podepsán Tajožný, t. j. pseudonym Biča.

   Začátek května ohlásil se na tajšetské frontě řadou událostí. Pozornost zejména upoutal originelní útok na pancéřový "Orlík" dne 5. května bombou, kterou si nepřítel upravil z nevybuchlého dělového náboje, jejž položil pod koleje. Explose nastala o něco dříve a vlaku neublížila; poraněn pouze jeden kulometčík na noze.

   Výsledkem příprav k jarnímu vystoupení bylo smělé přepadení stanice Tajšetu dne 8. května. Nepřítel v síle asi 1200 mužů za noci dostal se do osady, rozdělil se na čtyři proudy, které na dané znamení o 3. hod. ranní přešly k útoku. Na nádraží se nacházely dvě roty 2. praporu, 1 kulometná rota 1. pluku, 1. baterie a jízdní rozvědka 3. pluku, celkem asi 500 lidí. Jedna skupina povstalců zmocnila se nádražní budovy, zničila tam všechny aparáty, ostatní oblehly nádraží a střílely po vlacích. Hned z počátku měli jsme 3 mrtvé. Brzo však spící posádka se probudila, připravila a zahnala nepřítele. Při tom podařilo se jí odříznouti skupinu operující u nádražní budovy od ostatních a celou ji zničila. Když zbytek povstalců, jenž se uzavřel do nádraží, neustále výstřely nás ohrožoval, vypustil "Orlík" do budovy jeden granát, který ji i nepřítele zničil.

   Na naší straně bylo všech 20 raněných; z 1. pluku mimo 3 vojíny 7. roty padl poručík Bárth, od rozvědky 3. pluku 2 vojíni a kap. Duba. Mezi raněnými byl kapitán Pragr, velitel stanice, a kapitán Janoušek, velitel posádky.

   Kořist nebyla veliká. Vítězům se dostaly do rukou jen zbraně všech možných systémů a kalibrů: od japonských pušek ráže 6,5 mm až k ručnicím s ústím 20 mm v průměru, jakých užívají domorodci k lovu medvědů. Do všech zbraní byly olověné koule domácí výroby. Z krátkých zbraní ukořistěny nagany, automatické pistole a i revolvery starší soustavy. Bombami vyzbrojena byla hlavně skupina, která měla za účel vzíti nádražní budovu.

   Ztráty nepřítele byly 148 mužů i se zajatci, počet raněných nebyl zjištěn.

   Během boje menší skupina povstalců od Birjusy podnikla útok na vodárnu, ale posádka 5. roty (12 mužů) útok odrazila. Po boji se zjistilo, že po obou stranách Tajšeta byla rozebrána trať a zničeny železniční můstky, aby nikdo nemohly přispěti na pomoc obleženým.

   10. května přicházejí do tajšetského rajonu nové síly na vystřídání: úderný prapor a kul. prapor 3. pluku; části 1. pluku připravují se na odjezd do Irkutska. Druhý prapor ještě za odjezdu účastní se ochranných služeb v lesích u Bajronovky, kde během 12. a 13. května uvázlo 5 vlaků; 19. května přijíždí do Bajronovky štáb 1. pluku z Kanska a dva dny na to odjíždí do Irkutska štáb i druhý prapor našeho pluku.

   Poněkud déle na tajšetské frontě zdržel se 3. prapor a 1. kul. rota našeho pluku; 3. prapor v měsíci březnu vykonával ochranné služby v okolí Kljukvenné, Rješete, Ingaše, Týnské a Zaozerné. Do Bajronovky přijel 20. května a vystřídal prapor druhý tak, že 9. a 10. rota zůstaly v Bajronovce, 11. a 12. rota převzaly ochranu Rozgonu a Ablepichy.

   Ze dne 24. května datuje se zákeřné přepadení hlídky 12. roty nedaleko stanice Rozgonu, při němž zastřelen byl poručík Slepička. Povstalci po činu rychle se vzdálili a přispěchavší posily už jich nezastihly. Aby byl učiněn konec řádění povstalců, nařizuje podpluk. Žák, velitel Kansko-Tulunské skupiny, velkou likvidační výpravu a té zúčastnil se 3. prapor a jemu přidělená 1. kul. rota jako pravá (východní) kolona, směřující na Starý Akulšet. Střední postupovala na Birjusu, levá (západní) na Kontorskoje.

   Výprava vystoupila z vozů v noci z 25. na 26. května, čítajíc 341 bodáků se dvěma kulomety a 33 samostříly "Lewis"; tyto poslední zbraně byly zejména příhodné pro lesní boje. Cesta v neznámých pralesích byla obtížná; bylo třeba použíti spolehlivých průvodců. Po šestiverstovém pochodu naše výzvědná hlídka zahnala slabší stráž nepřítele a za další hodinu cesty narazila na tuhý odpor obhájců vesnice. Roty naše rozvinuly se v řetěz a bystrým náletem zmocnily se vesnice. Poražený nepřítel unikl po mostě a loďkách na druhý břeh řeky Birjusy. Na naší straně raněn 1 vojín, ztráty nepřítele byly větší; napočítáno na 30 mrtvých.

   Výsledek střední a západní kolony byl také dobrý: dobyto Birjusy i Kontorského; zničením těchto loupežnických hnízd zabezpečena byla železná dráha na tajšetském úseku na celé léto.

   Druhého dne po výpravě (27. května) 3. prapor odjíždí na východ a 31. května dorazil k ostatním částem 1. pluku v Irkutsk. - 1. kulometná rota na cestě připojila se ke kulometnému praporu, který zůstal na trati nejdéle ze všech částí našeho pluku, ochraňuje uhelné doly čeremchovské až do 14. července 1919.

 

VI.  Ž I V O T  V  I R K U T S K U.

 

Rok 1919 znamená pro první pluk dobu poměrného klidu. Po bojích u Tajšetu a Akulšetu v květnu odchází celý pluk do Irkutska, kde už dříve od 10. února usadil se 1. prapor; v měsíci červenci (14.) dorazily sem z Čeremchova kulometné roty, které se na sibiřské magistrále zdržely nejdéle.

   Postavení 1. praporu nebylo v zimních měsících závidění hodno. Chůze po městě za dlouhých večerů byla nebezpečná, takže výhodnější bylo zůstati ve volné chvíli v kasárnách, kde bylo stejně smutno jako v tajgách. Na naše vojíny, vracející se večer z města, několikráte se opakovaly zákeřné útoky. Poměry se mnoho nezměnily, ani když přijely do Irkutska ostatní části pluku. Plukovní kronika zaznamenává 5. června smutný případ, kdy k večeru nedaleko kasáren neznámí zlosynové vystřelili na vojína 5. roty Fr. Hamouze několik ran a beze stopy zmizeli v hustých houštinách. Smrtelně poraněný brzo na to zemřel v irkutské nemocnici.

   Od poloviny července do konce září ubytován jest v Irkutsku celý pluk; je to poprvé po Zborovu, kdy podařilo se umístiti pluk jako celek v jediné garnisoně. (V Petropavlovsku pro nedostatek místa nebylo možno umístiti výzvědnou rotu a plukovní dělostřelectvo, které byly posádkou v nedalekém Pětuchově.)

   První pluk je sice nejstarším plukem československého státu, ale přece jen prodělává stadium vývoje; jeho organisace se upravuje, aby odpovídala požadavkům doby. Již v Petropavlovsku kulometné komandy "Maksim" a "Kolta" doplněny byly na tři kulometné roty, které tvoří kulometný prapor. Plukovní dělostřelectvo ze čtyř rychlopalných děl ponechává si pouze dvě a v rotách ustaluje se počet samostřílů na 4, které jsou nošeny na soumarech a přiřazeny do rot jako 4. četa; pro kulomety "Maksim" pořízeny jsou účelné vozíky. Těmto reformám napomáhala ta okolnost, že u pluku byl silný stav koní, které si pluk z větší části přivezl z bojů jako válečnou kořist.

   Jiné reformy provedeny v hospodářské části pluku, jež byla za bojů v Povolží více méně samostatná a měla značné přebytky; podobně bylo u rot, které z ušetřených zásob vedly si ještě mimořádně svá hospodářství. V Irkutsku bylo plukovní hospodářství zkontrolováno a odkázáno na pravidelné dávky z divisního intendantstva.

   Mnoho práce vyžádalo si zařízení plukovní kanceláře. Plukovní archiv v boji u Zlatoústu byl ztracen, čímž pluk přišel nejen o mnoho památných dokumentů, ale i o všechny registrační a evidenční pomůcky a jiné, takže se musilo zde začíti úplně znovu; zásluhu o znovuzřízení kanceláře získali si pluk. pobočník kapitán Endt a poručík Cajthaml.

   Z důvodů bezpečnostních bylo třeba v Irkutsku dobře zorganisovati službu strážní. Strážní oddíl vedený por. Roskovcem svědomitě konal službu v okolí kasáren, kteréžto místo bylo dříve velmi nebezpečné. Izvozčík s počátku za nic na světě nebyl by jel večer do XII. pluku (tam byly naše kasárny), ale časem i tato odlehlá místa stala se bezpečnými. Cenné zprávy o úmyslech lidí nám nepřátelských, na př. německo-maďarských zajatců, potulných Číňanů a živlů bolševických, přinášelo tajné výzvědné oddělení, řízené poručíkem Dršatou.

   Velitel pluku dbal zejména na zavedení discipliny. Všechny povinnosti musely býti vykonávány přesně; nedovoleny žádné odchylky ani ve věcech zdánlivě podřadného významu. Vojín z 1. pluku byl vždy podle předpisu oděn, chování jeho ve službě i mimo službu muselo býti korektní, jinak byl kárán. - Tím zaveden byl vzorný pořádek, který snadno čelil škodlivým vlivům vnějším. - Často říkali vojíni jiných částí, že první pluk je vládní a vytýkali mu, že zkazil "obrozovací" dílo delegátů; ve skutečnosti byl to pouze smysl pro udržení tvrdé discipliny, a jarní nepokoje byly zkušebním kamenem této tvrdosti. Jak bude níže uvedeno, vyšel první pluk z oněch nepokojů bez pohromy, naopak vnitřně zesílen.

   Obor denního zaměstnání byl celkem stejný jako v Petropavlovsku a dřívějších garnisonách; zase ty služby uvnitř pluku i v městě zabíraly spoustu času a překážely pravidelnému výcviku, za to letní období bylo mu příznivé. Hned po příchodu do Irkutska přikročeno k procvičení nového cvičebního řádu, začalo se se cvičením čety, roty, později praporu i pluku. Stejně dbáno nacvičení různých bojových formací a praktických cvičení ve střelbě z kulometů i nových japonských pušek.

   Tělocvik pěstován každodenně jako průprava k ostatním cvičením i pracím a věnována mu první hodina ranní; kromě prostocviků byly na programu hry během, míčem a lehká athletika. Mimořádně cvičilo poměrně málo vojínů pro nedostatek tělocvičeného nářadí; cvičili pouze pokročilejší borci, kteří při různých závodech a slavnostech (na Hvězdočce, ve V. Udinsku, na Husově slavnosti a na slavnosti na počest delegace z vlasti) dosáhli slušných výsledků. Ze sportu a her nejvíce hráli hoši footbal a kuželky, jízdu na lyžích pěstovali jednotlivci; daleko více bavila je honitba, takže v poslední době na zakročení irkutských lovců byla zapovězena. Rozšířena byla hra v šachy, karty a jiné. Jízda na koni konala se každý den k večeru jako povinné cvičení pro důstojníky, četné byly vycházky do blízkých lesů i do města, kde příjemného osvěžení poskytovaly sady Aleksandrovské na břehu chladné Angary; tam často hrávala naše hudba, podobně i v sadě intendantském, jenž stal se dostaveníčkem irkutské mládeže.

   Činnost osvětová, jež po zrušení plukovního zastupitelstva přešla na Osvětový kroužek, zdárně prospívala a dostoupila vrcholu v oboru divadelním za vedení osvědčeného ředitele br. Juzy. Již na cestě do Irkutska hrálo se několikrát v Kansku, a v Irkutsku pěkně vypravené divadlo s hojnou zásobou dekorací i kostýmů dovolovalo našim hercům lepší výběr, než býval kdysi na Ukrajině. Hry "Staří blázni", "Zmařené jubileum", "Lucerna", "Janošík", "Prsten štěstí", "Jedenácté přikázání" a tradiční v pluku "Bajkajlaj" provedeny na naše sibiřské poměry s neočekávaným úspěchem, a v poslední době zvláště budil sensaci nově nastudovaný kus "Mamselle Nitouche", při němž všechny ženské úlohy obsazeny byly našimi hochy.

   Zpěv pěstován též od nejstarších dob a lepší zpěváci již na Ukrajině utvořili kroužek, který řídil kap. David a po něm Jar. Novotný. Za bojů činnost kroužku poklesla, sám jeho dirigent Jar. Novotný padl 2. června 1918 u Mias, a teprve v době klidu doplňuje sbor br. Erben a vede jej k dalšímu úspěchu až do současné doby.

   V plukovním divadle pořádány byly také přednášky a učiněny počátky ke stálým přednáškám v rámci besídek, dále zavedeny kursy angličtiny, účetnictví a stenografie. - Hledány byly české knihy, jichž bylo stále nedostatek a které dovedly nejlépe vyplniti prázdné chvíle; rotné knihovny v Irkutsku byly uvedeny do pořádku a doplněny.

   V Irkutsku nastalo také čilejší spisování života a bojové činnosti pluku za minulou dobu; roty začínají psáti své kroniky, zavádějí se deníky (rotné, praporní, plukovní), pracuje se na přehledech událostí a sbírají se dokumenty pro historii.

   Zdravotní stav byl celkem lepší než v Petropavlovsku, přece však ne dosti příznivý. Po dlouhé zimě téměř bez jarního přechodu uhodila až nesnesitelná horka, která s sebou přinesla četné "lichoradky" (malarie) a zas rychlá ochlazení byla příčinou epidemických průjmů. V dubnu bylo 9 případů malarie, v květnu již 70, v červnu 236, v červenci 263! V zimních měsících únoru a březnu malarie se vůbec nevyskytovala.

   Zmínky zasluhuje též působnost "strýčka z Ameriky" v našem pluku. Byli jsme ještě na Volze a slýchali jsme zprávy o "strýčkovi", jenž hochům připravuje různá překvapení, prodává lacino čokoládu a dobré cigarety, zařizuje čítárnu, kinematograf a zkrátka pomáhá našim v tom sibiřském životě učiniti si pojem o ostatním světě; takového "strýčka" má prý každý pluk. Každý si ho představoval jako usedlého, obtloustlého pána, a proto jsme byli překvapeni jeho štíhlou postavou a mládím, když se nám představil se svým adjutantem, t. j, tlumočníkem, v Čeljabinsku. Jméno jeho W. P. Viles jsme hned zapomněli a říkali jsme mu prostě "strýčku". Anglosaský původ nejlépe dokázal, když s papirosou v ústech klidně pozoroval požár svého podniku v divadle "Expres" 15. ledna 1919 v Petropavlovsku; stejně klidný býval, když projížděl nebezpečná místa na sibiřské železnici na platformě, obrněné krychlemi lisovaného sena a několika kulomety, neboť věděl, že se mu nemůže nic státi. - V Irkutsku zákopnický oddíl 1. pluku vystavěl mu letní pavilon, kam jsme chodili pít kávu, čokoládu, čaj, a na různé zákusky; při otevření svého restaurantu promluvil i českou řeč, ovšem stručnou, ale bylo vidět, že se snaží. Byl hlasatelem křesťanských nauk, což mu hoši rádi uvěřili, ale do debat se nepouštěli pro nedostatek nálady i času, a tak proslul "strýček" u nás jako restauratér, jenž vojínům ze svých přebytků leckdy přidal nějakou tu cigaretu nebo čokoládu.

   Roty si naklonil tím, že zaopatřil kopací míče, gramofon, ukazoval nové filmy, časopisy a pod. Rádi si na něho vzpomínáme, neboť dovedl různými maličkostmi udržovat dobrou náladu. Tato zásluha byla mu též uznána a odměněna československým řádem.

   K význačným událostem náleží oslava 69. narozenin presidenta T. G. Masaryka dne 7. března 1919. Na kathedrálním náměstí v Irkutsku náš 1. prapor zároveň s 13. plukem (tábor pre Slovákov) vyslechly proslov politického zástupce dra Blahoše a provolaly republice i jejímu presidentu slávu. Ostatní části pluku oslavovaly den narozenin presidentových na různých stanicích sibiřské dráhy, každá podle možnosti co nejokázaleji, a čeho se na menších zapadlých staničkách nedostávalo na slavnostním lesku, bylo nahrazeno srdečností a upřímností k velikému vůdci.

   Májové oslavy v pluku nebyly dosti živé; byl sice první máj za svobody, ale scházel jaksi koncept k oslavování. Doposud byli jsme zvyklí světiti první máj v předpokladu, že nás tlačí rakouské jho, z něhož prací a odbojem musíme se vyprostiti, a najednou ten tlak mizí a není určitosti, kam namířiti sevřenou pěst, která právě roztrhla okovy. Ostatně nebylo důvodů k zvláštním projevům radosti; vojín, jenž prošel tolika bitvami, vzpomínal na domov a jarní květy sibiřské neměly pro něho půvabu. Proto u většiny prošla vzpomínka 1. máje jako tiché rozjímání, které končilo touhou rozloučiti se co nejdříve se Sibiří. Za to však porůznu ozvaly se u těch, kteří význam prvého svobodného máje pochopili jako agitaci; byly to ohlasy hnutí nespokojených lidí, kteří do našich řad chtěli zanésti rozkol.

   Prohlášením samostatnosti české nastala základní změna v postavení legionářů; přestávají býti exulanty a stávají se občany vlastního státu; domov, jenž se jim za ústupu z Ukrajiny ztratil v mlhavé dálce, vidí opět jasně. S touto změnou souvisí také likvidace Odbočky Č. S. N. Rady, která svůj úkol skončuje a další vedení záležitostí na Rusi odevzdává nové vládě.

   Prvním politickým plnomocníkem č. s. republiky na Rusi byl ministr vojenství gen. M. R. Štefánik; provedl v prosinci 1918 likvidaci Odbočky, ale sám brzo pro chatrné zdraví odešel ze Sibiře a odevzdal vedení českých věcí čtyřčlennému kolegiu, nazvanému Zvláštní sbor, v němž zasedají Pavlů, Medek, Syrový a Suchý; mimo to vydal rozkaz č. 588, jímž zrušuje občanská zařízení ve vojsku.

   Československé vojsko na Rusi od té chvíle, co mu ruská revoluce umožnila organisaci na širším podkladě, neobešlo se bez určitých občanských zařízení. Již Odbočka Nár. rady byla takovou institucí, a to, že byla zvolena v prvé řadě vojskem (ovšem kromě organisací ruských Čechů a organisací zajateckých), a že této volbě předcházel sjezd zástupců všech československých organisací, bylo spojení občanského a vojenského dosti úzké. Kromě toho vymohla si ruská vojska na prozatímní vládě zřízení t. zv. komitétů, které byly všude sestaveny prostým příkazem po armádě a tak se dostaly i do částí československých, jež byly ve svazku ruské armády. Ruské komitéty později staly se semeništěm všemožné agitace, živlem rozvratu všeho vojenského a proto byly později i sovětskou vládou zrušeny. U československých částí měly komitéty daleko více porozumění pro naši potřebu. Spolkový život již z předválečné doby a organisační práce v zajateckých táborech byly dobrou průpravou jejich členům. Osvobozovací myšlenka vládla u všech v prvé řadě. Zvláště plukové zastupitelstvo 1. pluku vykonalo v 17. roce mnoho positivního a slouží pluku ke cti. V roce 18. za doby bojů význam zastupitelstev poklesl, zvláště když někteří členové divisijního zastupitelstva přeběhli k bolševikům.

   Zastupitelstva zvolená v 18. roce jsou již jiného charakteru. Ani nyní u našeho pluku nebylo možno v jeho členech spatřovati destruktivní živel; naopak, pracují stále ve shodě s vojenským velením a podporují je po kulturní stránce. Zasedají v něm vojíni opravdu talentovaní a pracovití. Již v Petropavlovsku, pochopivše, že jsme částí československé armády a vyvodivše důsledky z likvidace Odbočky, chtěli se vzdáti svých úřadů. Avšak zatím dal se pluk v pohyb na východ a ocitl se ve styku s jinými pluky, které byly jiné nálady.

   Tato nálada byla připravena letáky jakési americké organisace, jež poprvé si nás povšimla od r. 1914, poplašnými zprávami o zpronevěře amerických dárků, o přijímání úplatků našeho sibiřského vedení za služby našeho vojska, které byly šířeny ústně i písemně po plucích, takže, když dlouho již známý příkaz gen. Štefánika o zrušení zastupitelstev a druhých občanských zařízení byl oznámen, nálada projevila se v odepření poslušnosti tomuto nařízení. U 1. pluku zůstalo při textovém prohlášení, služba však a vojenská disciplina nebyla nikde porušena zjevy, jež bohužel u jiných částí staly se častými.

   Plukovní zastupitelstvo ani v této době nevystupovalo nijak aktivně, zvláště když pozorovalo, že pro něco takového by u vojínů pluku nenalezlo žádného souhlasu. Pouze malá menšina vojínů souhlasila s tím, když některé oddíly jiných částí opouštěly svá místa na trati, nebo když oddíl vojínů 4. pluku s 18 samostříly "Lewis" se vypravil, aby "osvobodil" internované sjezdové delegáty. Když 10. června gen. Syrový předstoupil před pluk a tázal se, kdo z vojínů nechce se podříditi příkazům vlády (resp. gen. Štefánika), vystoupili pouze tři vojíni. Tito byli ze své internace asi 60 vojíny pluku vyvedeni, ale sami se do ní vrátili. Neprozřetelný skutek 60 lidí vykonal však duševní převrat v mysli celého pluku, pokud snad kdo byl ještě na vahách. Pluk nepříliš změnil své složení od 16. a 17. roku, vojíni dobře měli na paměti těžkou službu na magistrále, kde se nedávno vysilovali za celé vojsko, aby nechápali jasně, že dnes není vhodno síly tříštiti. Kromě toho delegáti 2. sjezdu v mnoha věcech chybili. Předně neuvážili, že jsme jen součástkou spojeneckého vojska a že za složitosti poměrů nelze nám jednati, jak bychom chtěli. Dále neuvážili náležitě technických potíží (případně i diplomatických) svého plánu, vyvézti vojsko do Manžurie během dvou tří měsíců. (Dnes, v květnu 1920 vidíme, že pohyb , načavší se odjezdem 1. pluku do Vladivostoku v listopadu 1919, trvá již po sedm měsíců). I pro ostatní body, které obsahoval jejich program, nemohli nalézti nevývratných důvodů. Proto jakmile starší vojíni pluku postavili se proti vlivu sjezdových delegátů, vojíni celého pluku spontanně začali podpisovati závazný slib, který byl osvěžením přísahy složené při vstupu do vojska.

   Nelze ještě dnes v plné míře posouditi, čí vinou vzniklo v československém vojsku toto hnutí, jež mohlo rozvrátiti celou československou armádu, a jež při nejmenším, třeba na krátkou dobu, dalo nám cítiti hrozby Japonců, a pokořilo nás články v anglických "Peking" a "Tientsiu Times" o zbolševizování Čechoslováků, proti němuž nutno prý rázně vystoupiti. Stejně jako nezodpovědná osobní ctižádostivost a jednostranná ideologie některých jednotlivců, kteří chtěli získati vlivu nejpohodlnějším způsobem, jest vinna i neprozřetelnost členů Odbočky N. R. zvolené vojskem, kteří, když nic jiného, mohli příkaz gen. Štefánika prosaditi ještě za jeho přítomnosti. Jistě by se nikde nevznesl proti němu hlas odporu, neboť gen. Štefánik, slavený hrdina českého vojska, když přijel k nám na Sibiř, byl všem vojínům naší armády představitelem nejen naší vlády, ale i zosobněním splněného, pětiletého, drahého snu . . .

   Smýšlení v prvním pluku působilo zřejmě na celé vojsko, které v jádře jest přece celé stejného charakteru a složení. Co dále se dělo, bylo jen dohrou těchto smutných chvil.

   Dne 13. června ozbrojená část 4. pluku znovu vystoupila a obsadila redakci "Československého deníku". Hrozilo, že místní skandál stane se mezinárodním. Zpráva k polednímu dostala se do našeho pluku a na zakročení dvou vojínů 1. roty, kteří ultimativně žádali vyklizení redakce byla tato bez dalších obtíží osvobozena.

   Jednomyslným vystupováním 1. pluku byla brzo odňata půda další agitaci a hnutí rychle zaniklo; 15. června sjezd oposice na Glazkově usnáší se na resignaci a žádá sám za internování až do příjezdu delegace z vlasti. Na rozkaz gen. Janina skládají dne 23. června zbraně 9., 10. a 11. rota čtvrtého, dále kulometná rota třináctého pluku a službu tu po nich přejímá 1. prapor 1. pluku.

   Ostatní důležitější události za pobytu pluku v Irkutsku jeví se v chronologickém přehledu takto:

   12. května pohřeb padlých u Tajšetu na čsl. oddělení irkutského vojenského hřbitova.

   16. května smuteční slavnost k uctění památky našeho prvního ministra vojenství gen. Štefánika v městském divadle.

   22. května vypraveny byly 1. a 3. rota na stanici Polovinu, aby provedly odzbrojení rozvědky 3. pluku, která samovolně opustila stanici Razgon.

   24. května 1. prapor vystavuje čestnou rotu k odhalení památníku padlým Čechům a Slovákům na glazkovském hřbitově v Irkutsku.

   25. května bylo první výročí našich bojů proti sovětské vládě za uhájení své existence.

   27. května pohřeb Jana Slepičky, důstojníka 12. roty 1. pluku.

   16. - 17. června bylo uvítání vrchního velitele spojeneckých vojsk na Sibiři, gen. Janina, a přehlídka pluku, při níž gen. Janin připíná na plukovní prapor řád "Sokola".

   6. července večer na návrších kolem Irkutska zaplály ohně a kolem jednoho z nich na severovýchodním konci města shromážděn byl 1. pluk, aby uctil výročí mučednické smrti M. Jana Husi. Vlastní slavnost - Husův den - přeložena byla na nedělní odpoledne 13. července; na programu byla sokolská cvičení a sport, večer akademie v plukovním divadle.

   14. července (výročí pádu bastilly) oslaveno bylo vítězství spojenců ve světové válce; k slavnosti dostavili se kromě našich velitelů vojenští a političtí zástupcové spojeneckých států.

   26. července navštívili náš pluk vojíni 27. amerického pluku.

   28. července poprvé byla cvičná střelba z japonských pušek.

   17. srpna zástupci pluku zúčastnili se panychidy za plukov. Ušakova.

   21. - 22. srpna domácím způsobem, ale bratrsky a vesele, za veliké hojnosti všeho dobrého a za přítomnosti všech příslušníků praporu oslaveno tříleté výročí trvání druhého praporu.

   Příchod delegace z vlasti dne 27. srpna, vedené F. V. Krejčím a spisovatelem Hilbertem, jest významnou událostí pro irkutskou posádku. K uvítání dostavila se téměř celá první divise, pokud služební tomu dovolovaly, a nescházelo ani letecké oddělení. V prvním pluku na počest milých hostů uspořádána byla výstavka a tělocvičná slavnost.

   Na sklonku našeho pobytu v Irkutsku rozvířila mysli vojínů otázka těšínská. V plukovním divadle prosloveno bylo několik informačních přednášek o Těšínsku a 18. září podpisuje se v rotách protest proti odtržení této země od československé republiky, adresovaný služební cestou čsl. vládě.

   Na den sv. Václava, 28. září, 1. prapor vzpomínal svého pětiletého trvání za nálady posvícenské. K přátelské zábavě dostavil se gen. Syrový, pluk. Voženílek a mnoho z oněch starých vojínů, kteří v roce 1914 dali základ České Družině. Oslava tato měla býti spojena s onou, kterou připravovali starodružinníci na den 28. září podle starého stylu, t. j. 11. října, kdy byl před pěti lety v Kyjevě posvěcen prapor České Družiny. První pluk však již koncem září činil přípravy k odjezdu do Vladivostoku a proto jeho 1. prapor oslavil pětileté jubileum dříve.

   Dne 5. října dopoledne postrojen byl pluk a plukovník Voženílek přišel se pozdravit a rozloučit s plukem - naposledy v Irkutsku. Odpoledne odchází na nádraží 3. prapor a během týdne jest celý pluk již v pohybu směrem východním v Vladivostoku.

   Opouštíme Irkutsk, město, které nás hostilo od zimy do zimy a jemuž jsme dosti zvykli. Obyvatelé doprovázejí nás tázavými pohledy, mnozí nechápou, proč odcházíme; žili jsme s nimi v dobré shodě a větší část viděla v nás záruku klidu a pořádku. Méně srdečný byl poměr náš k ruským vojenským částem, zvláště k důstojníkům, kteří chovali se k nám s neporozuměním. Ruské vojenské kruhy, jak jsme je vídali v Irkutsku, nelišily se mnoho od starorežimských, leda tím, že v nich byli zastoupeni lidé méně schopní. Výjimku činila vojska kozácká, která měla dobrou snahu, ale málo síly, aby zlepšila politickou situaci Ruska; jednou se k nám dokonce obrátili kozáci s výzvou, abychom se s nimi spojili, což ovšem bylo pro nás nemožné. Odchodem gen. gajdy a řady českých důstojníků ze služeb sibiřské armády (původně národní armády) přetrhány byly téměř poslední přátelské vztahy mezi námi a ruskými vojsky, navázané kdysi za slavných bojů na Volze i na Sibiři. Odcházeli jsme ze Sibiře s lehkým srdcem a s velkou touhou, abychom po šestiletém tělesném i duševním strádání zas jednou spatřili své domovy.

 

VII.  N Á V R A T  D O  V L A S T I.

 

   Po čtrnáctidenní jízdě z Irkutska soustřeďují se vlaky 1. pluku ve Vladivostoku a pro nedostatek místa i na některých stanicích před Vladivostokem, načež postupně přeplavují se do připravených místností na Ruském Ostrově. Do 4. listopadu ubytovala se většina pluku i se štábem na Podnoží, pobřežní to osadě R. Ostrova, a na pevnině zůstaly 1. prapor, výzvědná rota, plukovní dělostřelectvo a neřadová rota, které umístily se na východním konci města na Hnilém Úhlu.

   Město Vladivostok liší se patrně od ostatních měst ruských svým evropským rázem. Rozdíl ten pozorovati možno jak ve výslovnosti, tak v obyvatelstvu a hlavně v klidnějším životě města, které bylo dosud ušetřeno hrůz občanských bojů. Kromě četných Američanů, Angličanů, Francouzů a Italů jest zde mnoho Japonců a celá čínská čtvrť. Proti této mezinárodní směsi jest zde československá posádka v menšině, tedy pravý opak toho, co bylo v Irkutsku, kde ozýval se na ulicích český rozhovor jako v některém českém městě. Nejvíce však překvapila naše vojíny úžasná drahota, zaviněná nízkým kursem sibiřského rublu; dne 6. listopadu stál jeden dolar americký 254 rublů sibiřských a postupem času klesl rubl ještě níže, takže při našem odchodu některé obchody ruskou měnu nepřijímaly a žádaly cizí valutu. Za takových poměrů naši vojíni, dostávající as 160 rublů na měsíc, vystupovali v městě velice skromně a přenechávali návštěvy hostinců, kaváren a zábavných podniků bohatým synům Ameriky, Anglie a Francie.

   Dne 25. října bylo vzpomenuto tragické smrti plukovníka Ševce a 28. října, za podzimní pohody ještě slunné a teplé, oslavil pluk spolu s vladivostockou posádkou prvé výročí československé republiky v nádvoří amerického klubu. - Ke konci listopadu zastaveno bylo pravidelné cvičení v rotách i oddílech a konány byly horlivé přípravy k odjezdu; provedena byla likvidace plukovního majetku, věci nepostradatelné a soukromý majetek pečlivě baleny do beden, zbraně byly důkladně konservovány a podobných prací byly plné ruce.

   Vlna nepokojů a občanských bojů přece zasáhla v listopadu i vladivostocké zákoutí a náš pluk ještě před odjezdem je svědkem krvavého pokusu o státní převrat v městě, které svou odlehlou polohou tak dlouho bylo chráněno od následků revolučního požáru ostatního Ruska. Kolčakova diktatura vyvolala odpor nejen u ruského obyvatelstva, ale i ve vojsku; řada ruských důstojníků, nesouhlasících se směrem, zaváděným vlivem pravých živlů, seskupuje se kolem generála Gajdy, propuštěného ze služeb sibiřské armády, a připravuje zde ve Vladivostoku ozbrojené povstání. Některé části vojska Rozanova, stoupence Kolčakova, již přecházely na stranu Gajdovu a zdálo se, že převrat se zdaří. K bojům došlo ve dnech 17. - 19. listopadu, ale neočekávaně zasáhli do nich také Japonci tím, že zamezili povstalcům rozvinouti síly z vladivostockého nádraží, a vojskům Rozanovým podařilo se následkem toho povstalce obklíčiti a krvavě zlomiti vystoupení. První pluk, byv ubytován z větší části na Ruském Ostrově, do bojů vtažen nebyl.

   Dne 6. prosince konečně objevila se u přístavu japonská loď "Yonan-Maru", jež pojala štáb pluku, 1. a 2. prapor a 1. kulometnou rotu k dopravě do vlasti a 9. prosince po skončení všech prací i formálností loučí se tento první oddíl našeho pluku s asijskými břehy. Dne 18. prosince nastupují dalekou cestu do Evropy zbývající části: 3. prapor, 2. a 3. kulometná rota, plukovní dělostřelectvo, výzvědná rota a vozatajstvo na portugalské lodi "Traz-os-Montes", jež původně byla majetkem severoněmeckého Lloydu, za války v Lisaboně byla zabrána a dána k disposici spojeneckému mořskému štábu. Posádka "Yonan-Maru" čítala všech 1392 účastníků, "Traz-os-Montes" 1800; z toho bylo příslušníků 1. pluku 2436 vojínů i důstojníků. Mezi ostatními spolucestujícími mimo vojíny a důstojníky jiných částí čsl. vojska na Sibiři zastoupeni byli občané čsl. republiky, zajatci Poláci, Rumuni, ženy a děti.

   Naše lodi vyjely za mrazivých větrů z Vladivostoku a po dvou-až třídenní jízdě směrem jižním uvítala je u japonských břehů jarní pohoda. Transport, jedoucí na "Yonan-Maru", 12. prosince navštívil japonské město Karatsu, kde právě dozrávaly citrony a pomeranče, kvetly kamelie, zelenaly se cykasy a jiná subtropická flora. Pořádek a klidný život města hned při vstupu na japonskou půdu byl nám nezvyklý a ostře odlišoval se od rozháraných poměrů ruských měst. Po denní přestávce, jíž bylo využito k naložení uhlí a obstarávání různých cestovních potřeb, nastupuje "Yonan-Maru" další cestu neklidným Žlutým a Východočínským mořem, a za 12 dní nepřetržité cesty dostihuje Singapuru; je to čilé obchodní město v rukou Angličanů, honosí se pěknou botanickou zahradou a museem a jest dosti výstavné; zde si vojíni nakoupili kávy, kakaa, koření, skořice a jiných potřeb do domácnosti. Štědrý den ztrávili účastníci transportu prvé lodi v Singapuru za tropického vedra v exotické zeleni, zatím co druhý transport tou dobou dlel již v Šanghaji a oslavil štědrý den v místnostech radnice při hudbě námořníků z amerického křižáku; péčí "strýčka z Ameriky" dostalo se vojínům i štědrovečerní nadílky.

   Plavba Indickým oceánem byla klidná a zanechala našim vojínům mnoho krásných vzpomínek. Za vlahých nocí oplývá toto moře nádherou, celé vodní plochy svítí bledým fosforovým světlem. Ve dne doprovázejí lodě hejna ryb a bezstarostných delfínů, nad stožáry leckdy zakrouží fregatka a časem potkáváme rybářské, obchodní i osobní lodě. - Nezapomenutelný dojem vyvolává zjev korálového ostrova, vyzdviženého z vodní hladiny tak jako by z pohádky a zahaleného v bujnou zeleň palem; byl to jeden z jižních ostrovů Lacadiv.

   Loď "Tranz-os-Montes" zastavila se na ostrově Ceylonu, hoši prohlédli si čisté tropické město Kolombo, kdežto "Yonan-Maru" vykonala cestu přes Indický oceán nepřetržitě a přistála teprve až na pobřeží somalském ve francouzské osadě Djibouti. Pusté břehy vyprahlé Afriky doprovázejí nás na další cestě k Rudému moři; minuvše několik opuštěných ostrovů a nehostiné krajiny sinajských hor, plují naše lodi, zanechávajíce mezi sebou dráhu 9 dní, kanálem Suezským a zakotví v Port-Saidu, "Yonan-Maru" dne 29. ledna a "Traz-os-Montes" 27. ledna 1920.

   Plavba Středozemním mořem pro první transport byla velmi neklidná; silná bouře západně ostrova Krety a nepříznivý vítr po celou dobu jízdy až do Jaderského moře prodloužily cestu do 26. ledna, kdy přistála loď na evropskou půdu v přístavu terstském; druhý transport vykonal tuto dráhu za normální dobu 5 dnů a 2. února 1920 šťastně dorazil do Terstu. - -

   Jestliže pochod československého vojska od karpatských hor evropským Ruskem přes Ural a celou Sibiří až k Vladivostoku upomíná tolik na starověkou historii, kdy 30.000 Řeků z vnitra perské říše probíjelo se k moři, že i pro něj užívá se názvu Anabase, tož druhá část této světové pouti, to jest návrat do vlasti, dobře snese přirovnání k Homerově Odysseji. Vždyť za těchto 50 dní cesty na moři po dalekých končinách světa zažili jsme tolik rozličných dojmů a získali tolik zkušeností, že budeme míti nač vzpomínat po celý život! První pluk v celém tomto řetězu událostí jest jen jedním článkem, a lodi, kterými se vrací do domova, jsou co do pořadí třináctá a čtrnáctá; dvanáct takových lodí již dříve projelo buď směrem přes Indický oceán nebo přes Ameriku a každá z nich měla své příhody, někdy dosti dobrodružné, ku př. známý "Hefron". Však bylo po naší cestě patrno, že měli jsme tolik předchůdců! K našemu udivení Malajci, černošské děti v Djibouti i obchodníci v Port-Saidu věděli, že jsme "Čekoslovak", a kromě číslovek naučili se i několika českým slovům.

   První oddíl pluku přijat byl s vojenskými poctami od Italů v Terstu dne 27. ledna a ještě téhož dne třemi vlaky nastoupil cestu ku Praze. Jihoslované nás uvítali na nádraží v Lublani (dne 28. ledna) a 1. února při vstupu na půdu českosl. republiky shromáždění vojíni na první české stanici pronášejí pozdrav rodné zemi; nadšené ovace připravily pluku Č. Budějovice a řada měst a osad, ležících při železnici. Do Prahy přijíždí první oddíl pluku dne 2. února časně z rána a 8. února 1920 dorazil sem zbytek pluku.

   Po šesti letech vracejí se vojíni prvního pluku "Jana Husi" do vlasti, ke svým rodičům, ženám a známým. Prapor, který na podzim roku 1914 po prvé byl vztyčen nad řadami České Družiny v Kijevě, přinášejí přes četná bojiště do Prahy. Na Staroměstském náměstí před pomníkem M. J. Husi kloní se velkému vůdci, jehož jméno nosili na svém štítě, a odevzdávají poslední pozdravy těch hrdinů, jimž osud nedopřál dočkati se těchto velikých chvil. Shromážděný národ se slávou nevídanou přijímá do svého středu sibiřské bojovníky a tak vyplňuje se dávný jejich cíl, o němž snili kdysi na počátku světové války jako českoslovenští rozvědčíci na úbočích karpatských hor.