Jdi na obsah Jdi na menu
 


Září 1938 - bránit se či nebránit

17. 10. 2016

2.jpg

"Vojáky v čas potřeby budeme všichni" - československý mobilizační plakát.

 

   Český národ prošel mnoha vzestupy, stejně jako mnoha pády, např. vzkvétání českých zemí za vlády Přemyslovců a následný jejich úpadek po vraždě Václava III., nebo období po bitvě na Bílé hoře. Největší pád a s ním spojené trauma v moderní době (s jehož následky jsme se podle mého názoru nevyrovnali dodnes) zažil český národ po přijetí tzv. Mnichovské dohody 30. září 1938.

   Ve zkratce, oč se jedná: Po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933 se Československo vojensky připravovalo na obranu před německou agresí. Budovalo moderní armádu, pohraniční opevnění a v neposlední řadě uzavřelo vojenskou spojeneckou smlouvu s Francií a Sovětským svazem. V září 1938, kdy byl nacistický útok na Československo na spadnutí, se v německém Mnichově sešli vrcholní političtí představitelé Velké Británie a Francie (našeho spojence) s Hitlerem a italským fašistickým diktátorem Mussolinim. 29. září podepsali tito představitelé "smlouvu" o tom, že Československo má Německu bez boje podstoupit své pohraničí zvané Sudety. A československý prezident Edvard Beneš tuto "dohodu" přijal.

 

   Československo tedy bez boje kapitulovalo. Pro český národ toto rozhodnutí několika politiků mj. znamenalo obrovské trauma, po němž upadl do hluboké letargie a pasivity.

 

   Prakticky již od té doby se vedou spory, zda se Československo mělo bránit či nemělo. Můj názor je ten, že jsme se na podzim 1938 při případném německém útoku bránit měli. A v tomto článku zkusím svůj názor obhájit.

 

   Předem musím říci, že tato moje obhajoba by měla být rozdělena na dvě části. V té první by bylo důležité uvést výsledky podrobného a zevrubného bádání, zaměřené na vojenské otázky, (mimochodem, to je jedna z nejčastějších chyb, které se diskutující na toto téma dopouštějí - neposuzují jej z vojenského hlediska). Musel bych prozkoumat mj. například vojenské plány generálních štábů, výzbroj a výstroj armád, logistiku, vojenské možnosti, výhody a nevýhody, stav a nálady obyvatelstva, a to obou stran - Německa a Československa - a mnoho dalších věcí.

   Také bych musel uvést málo známé nebo takřka neznámé skutečnosti, např. to, že německé armádní vrchní velení naplánovalo a nachystalo puč - svržení Adolfa Hitlera. Čekali na jedinou k tomu potřebnou věc - začátek války. V neposlední řadě bych musel vyvrátit řadu mýtů a polopravd.

   Přiznávám, že tento průzkum není v mých silách provést (kdo bude mít zájem, může si tyto informace dohledat). Zároveň ale zdůrazňuji, že pro mou obhajobu není podstatný, pouze by sloužil k doplnění vytvoření názoru čtenáře (což je můj cíl, aby si každý po přečtení tohoto článku udělal svůj vlastní názor). Podstatná a rozhodující je druhá, následující část.

 

Položme si zásadní a prvořadou otázku:

 

Co by se stalo, nebo jak by to dopadlo, kdyby se všechny ostatní národy, napadené Německem, zachovali stejně jako my?

 

   Odpověď je jasná - nacisté by vyhráli a následně by uskutečnili své šílené plány. Pro český národ by to znamenalo jeho zánik - "rasově vhodná" část Čechů měla být poněmčena a zařazena do německého národa, "rasově nevhodnou" část Čechů chtěli nacisté deportovat na Východ (dobytá území Sovětského svazu) a část Čechů by vyvraždili (Židé, Romové, duševně a tělesně nemocní a postižení, antifašisté). Zde je na místě uvést další osud deportované části Čechů.

   Nacističtí plánovači usoudili, že na "Východě" (hlavně v Sovětském svazu) je 30 milionů "podřadných" Slovanů navíc, které Německo nebude schopno uživit. Proto vymysleli plán, který nazvali "hladový" - těchto 30 milionů osob nechají vyhladovět, tedy zemřít hlady. Otázkou proto zůstává, co by se stalo s deportovanými Čechy, když občanů Sovětského svazu bylo více, než nacisté potřebovali.

   Pokud by tito Češi nezemřeli, stali by se otroky v majetku německých pánů. Říšský ministr vnitra, vrchní velitel SS a druhý muž Třetí říše Heinrich Himmler navrhoval pro tento živý majetek zákaz vzdělávání přesahujícího úroveň čtyř tříd základní školy, během nichž by se žák naučil "základnímu sčítání do 500, napsat své vlastní jméno a bylo by mu vštípeno, že je božským přikázáním podrobit se Němcům, být poctivý, pracovitý a patřičně se chovat. Čtení nepovažuji za nezbytné."

 

   Nejspíš teď namítnete, že "Edvard Beneš toto přece nemohl vědět". To je pravda. Jenomže stejně tak nemohl vědět, zda vyhrajeme, nebo ne. To nevěděl a neví nikdo. Je tisíc a jedna možností, jak mohou vojenské operace probíhat, což se také ve 2. světové válce potvrdilo. A to, že český národ pod nacistickou nadvládou nebude čekat nic dobrého (opět, tato nadvláda by byla trvalá, kdyby se ostatní národy zachovali jako my), bylo jasné již v září 1938.

   Dále prezident Beneš nemohl vědět, jestli ostatní státy Německo a jeho spojence porazí (kdo se podrobněji zajímá o 2. světovou válku, ví, že Němci měli několikrát vítězství téměř v kapse, jenž na poslední chvíli pokaždé zmařil svým neodborným zásahem Adolf Hitler). Vydat tedy český národ bez boje nacistům a doufat, že prohrají, bylo více než velkým hazardem.

 

   Nyní vyvrátím nejčastější argumenty zastánců kapitulace bez boje.

 

Český národ by byl v případě vojenského konfliktu vyhuben.

   Tento názor je naprosto mylný. V celé lidské historii nevedly žádné vojenské operace k celkovému vyhubení žádného národa. Rovněž v září 1938 žádné nacistické plány a konkrétní pokyny k systematické likvidaci Čechů neexistovaly.

   Ani v 2. světové válce žádný národ, který vojensky vzdoroval Němcům, nebyl zcela vyhuben, a to ani ten, který následně postihly tvrdé represe.

 

Vojenský konflikt by přinesl příliš velké lidské a materiální ztráty.

   Je pravdou, že případný vojenský konflikt by přinesl vyšší lidské a materiální ztráty než kapitulace bez boje. Nicméně tyto ztráty by byly mnohem nižší, než kdyby Adolf Hitler vyhrál 2. světovou válku, jak je zmíněno výše. A pokud by se proti nacistům nevedl vojenský ozbrojený odpor, vyhráli by.

 

V Československu existovala tzv. "pátá kolona" - početné národnostní menšiny, které se stavěly negativně k československému státu

   To je pravda (toto byla podle mého názoru největší nevýhoda československé strany, alej jak Československo, tak Německo mělo své výhody a nevýhody), ale ne úplná. I když v pohraničí žily 3 miliony sudetských Němců, zdaleka ne všichni zaujímali k československému státu negativní postoj, stejné to bylo i u ostatních menšin.

   Navíc protiopatření československé vlády a státních orgánů proti "páté koloně" byla zcela nedostatečná (např. příliš pozdní zákaz sudetoněmecké strany nebo nedostatečný postup proti teroristickému Freikorpsu).

 

Výstavba vojenského pohraničního opevnění nebyla v září 1938 dokončena, tudíž to by německé jednotky nezadrželo.

   I když se všechny naplánované linie opevnění nepodařilo dokončit (jednalo se o velmi rozsáhlý, dlouhodobý a finančně náročný program), československý pevnostní systém jako celek byl v září 1938 bojeschopný. Dále je důležité zmínit jednu věc. jakékoliv opevnění či opevněná linie nemá za úkol zadržet nepřítele napořád, nýbrž zadržet jej, jak nejdéle to půjde a způsobit mu co největší ztráty. Rovněž není v materiálních ani lidských silách žádného státu na světě kolem celých svých hranic vybudovat takové opevnění, aby ho na žádném úseku nešlo prolomit.

 

Spojenci nás zradili a nepomohli by nám.

   Podepsání "Mnichovské dohody" tvořilo v té době bezprecedentní akt. Představitelé čtyř zemí jednali a rozhodli o suverénním státu, navíc žádného československého zástupce k jednání nepřizvali.

   Přesto byla "Mnichovská dohoda", neplatná od samého počátku, v podstatě pouhé gesto. Jak jsem již napsal, Československo bylo zcela suverénní stát.

   Ano, "spojenci" by nám nepomohli. Nicméně, jak ukázal další vývoj, nepomohli i řadě dalším státům, a přesto tyto země bojovaly až do samého konce, a po vojenské porážce přešly do ozbrojeného odboje. Jedná se zejména o Polsko a Jugoslávii.

   Polsku byla slíbena přímá vojenská i materiální pomoc, ale vše zůstalo jen u slov. Přesto Polsko bojovalo až do konce, a to i když bylo napadeno Sovětským svazem. A i v Polsku žila početná německá, běloruská a ukrajinská menšina, jejíž příslušníci se stavěli negativně k polskému státu.

   Jugoslávie byla mnohonárodnostní stát, ve kterém zejména Chorvati usilovali o samostatnost. Kromě Německa napadly Jugoslávii i Itálie a Maďarsko, a přesto Jugoslávie bez jediného spojence bojovala. I ona po porážce, stejně jako Polsko, přešla do ozbrojeného odboje.

 

Bojovat v září 1938 nemělo cenu.

   Už tento samotný argument si protiřečí a není třeba jej dále rozvádět (bojovat proti Adolfu Hitlerovi a jeho nacionálnímu socialismu nemělo cenu?).

 

   Jaký je tedy závěr?

 

   Kdyby se ostatní státy zachovaly jako Československo v září 1938, Adolf Hitler by vyhrál a to by znamenalo konec českého národa. Československo se tedy mělo vojensky bránit, jelikož klást vojenský ozbrojený odpor nacistům byl jediný způsob, jak je porazit. Lidské a materiální ztráty, které by to přineslo, byla daň za porážku nacismu, kterou zaplatily všechny napadené země. Případná prohra by neznamenala konec boje, ale přešlo by se do druhé fáze - ozbrojeného odboje.

1.jpg

Neslavný konec slavné epochy - němečtí vojáci vyvracejí čs. pohraniční sloup.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář