Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínka na účast při odsunu sudetských Němců-antifašistů do Západního Německa v roce 1946

26. 10. 2016

f.-ptacek.jpg

škpt. jezd. František Ptáček

 

   Byl jsem členem posádky II. praporu pěšího pluku Prokopa Holého v hodnosti kapitána ve funkci politického a tělovýchovného pracovníka.

   V roce 1946 došlo k odsunu sudetských Němců a tak někteří naši důstojníci byli určení jako velitelé doprovodu.

   Také došlo na mne.

   Byl jsem rozkazem velitele pluku určen jako velitel transportu. Byl to transport sudetských Němců - antifašistů z obcí:

   Vlásenka, Studnice, Nové Domky, Janovice, Hotkovice, soustředěný v Meziměstí u Broumova.

   Přesné datum už neznám.

   Moje rodina se od té doby celkem pětkrát stěhovala a tak různé záznamy už nejsou a tak píši jen to, na co pamatuji.

   Vojenský doprovod: Já, jako velitel, desátník - jako zástupce a šest vojínů - jako strážných.

   Po příjezdu určeného dne ráno na nádraží Meziměstí jsem zjistil, kolik je zde vysídlenců - jejich majetek a počet železničních vozů. Pro doprovod byl přistaven osobní vagón III. třídy - starší vůz. Polovina byla jen s lavicemi, druhá polovina s 3 kupátky.

   Pro vysídlence pak kryté nákladní vozy, jejichž počet už přesně neznám. Poněvadž antifašistickým vysídlencům bylo dovoleno si vzít mnohem větší množství osobních potřeb - více než 60 kg. A tak na nádraží bylo mnoho různého bytového zařízení kromě vysídlenců.

   Když jsem si upřesnil, co všechno se může naložit, zdálo se mi, že je těch vozů málo.

   Na moji žádost na ředitelství drah v Hradci Králové o přidání vozů mi bylo sděleno, že více vozů nedostaneme, ať se podle toho zařídím.

   Po umístění veškerých svršků do vagonů zbylo na "ubytování" vysídlenců málo prostoru - většinu až pod střechou. Na nástupišti zůstaly dvě maminky s kočárky s malými dětmi. Rozhodl jsem proto, že našemu doprovodu - železničářům a armádě stačí polovina vagonu a do druhé poloviny jsem na vlastní odpovědnost nastěhoval maminky s kočárky (s malými dětmi) a jako jejich doprovod i jejich matky a několik malých dětí. Z naší strany nikdo nic nenamítal, i když někteří ze zaměstnanců dráhy nad tím vrtěli hlavou (Němci by prý tak nejednali). Tak jsem usnadnil těm nejmenším slušné přežití té obtížné cesty. Sám jsem už v té době měl doma 3 malé děti a věděl jsem, co potřebují. Odjezd byl zahájen, až bylo vše uloženo.

   Při zastávce transportu druhý den na nádraží v Praze-Malešicích byl delší odpočinek. Bylo krásné a slunečné počasí, tak jsem všem dovolil se projít a osvěžit se (ani tady to nebylo od našich některých lidí kladně hodnoceno).

   Pak transport pokračoval přes Beroun, Plzeň a Domažlice do konečné stanice Furth im Wald.

   Při cestě, která byla vlastně už v noci, svítil měsíc a když náš transport míjel hrad Karlštejn - nemohli jsme se na tu krásu vynadívat. Ve Furthu jsem předával dopoledne zástupcům americké armády a určeným civilním zástupcům celý transport, bylo mně veřejně zástupcem vysídlenců přede všemi poděkováno za slušné zacházení a ohleduplnost (o děkování těch maminek ani nemluvím).

 

kopie originálních vzpomínek (1) - ZDE

kopie originálních vzpomínek (2) - ZDE

 

152.jpg

František Ptáček (vlevo)